"Rozbil jsem mu hlavu šutrem a od té doby se tak nějak známe" (VENCA DG)

Pr82a

9. listopadu 2012 v 7:01 | TlusŤjoch |  ProJEKty
.
Tak konečně došlo k vyhodnocení soutěže
Níže je moje poklesslost; hodnocení porotců bude v dalším článku.
.

Pravdivé příběhy z imaginatória ve stylu new_weird.

Varování: Všechny zde vystupující zhmotnělé představy jsou smyšlené, jestli vám však přesto nějaká něco připomíná, hledejte příčinu ve špatně naprogramovaném p®assohejbači .
Porodní časochobot ho vyhodil v rekordně krátké chvíli. Narodil se v Praze, Vídni a Bukurešti v jednadvaceti sekundách jako utkvělá hříšná představa pomateného semielfa a lesní žínky od Berounky; vídeňská lehkomyslnost převládala.
Otec Katalogik jej zaregistroval pod značkou ON001 (ON si později ku svému jménu po francouzském vzoru připojil ještě jedno malé nosové "n", s kterým si překladatel do angličtiny nevěděl rady a zastřelil se).
Byl to poslední šot časochobotu podle císařského ediktu.
Pomocní technici poté zbavili aparaturu přívodu energie, rozřezali plazmotrubice, odmotovali p®assohejbače a chemolepy, odlomili transbalanční křidélka včetně olejových kalpáčů a vypustili lichosměs. Parta můvrů tajně odvezla všechny zbytky na skládku za městem.
Nafialovělý dvojměsíc sporadicky osvětloval krajinu.
Pasťoplot ohraničující skládku vrhal vábivé mihotavé stíny jako nesmělý mladík, když hází očkem po dívce.
Skládka byla kdysi dávno zřízena na obětišti Okolookých a mnozí pikapčíci říkali, že za jasných úplňcích lze stále ještě spatřit pod vrstvami odpadu i obrysy třinácticípé svatyně. Někteří se dušovali, že ta svatyně putuje, dere se na povrch a prahne po oběti. Proto ti bázlivější nosili na krku řetízek se snítkou kozího jetele, o které se věřilo, že bezpečně ochrání nositele před krvelačníky. Ulja učený, pomazaný kápo cechu pikapčíků, měl o tom svoji teorii. Vše si zapisoval do deníku vázaného v kočičí kůži. Poznatky o odpadních rourách města, které sem přinášely mrtvá tělíčka krys, domácích mazlíčků, toulavých psů, hmyzích kokonů, hodinových ručiček, koleček, fůriků, halucigenních hub a ba se tu tu /na ta dvě "tu" za sebou je autor hrdý/
a tam cosi Šalamounovo vyplavilo.
Ulja prý kdysi studoval lučbozpyt u vyhlášeného slovanského alchemisty Čilivoje Lipového a v kvasných procesech se vyznal jako nikdo jiný.
Vstup na Skládku byl odjakživa zapovězen (můvrové měli výjimku), rochňat se v kloace města považovali kněží za rouhání.
Stařena v kutně se neslyšně vyloupla ze tmy jako hrášek z lusku. Pátravě se rozhlédla po okolí.
Za horizontem dýchalo město, luxusem, krásou, štěstím a blahobytem pro desetisíc vyvolených. Věž libovysílače vypadala jako nahozená udička rybářova v temné lesní tůni.
A nade vším žlutavě zářila šišokopule knížecího paláce jako šťáva dýňového kompotu, co chutná dětem po babičce.
Žena si uplivla. Slina se udusila v prachu.
Starucha se ještě jednou rozhlédla a pak vypustila vrtacího psa. Zvíře se plavně rozeběhlo k pasťoplotu.
Rozčepýřená chlupatá koule vrazila plnou silou do vláken silového pole.
Chov vrtacích psů byl zakázán pod trestem smrti. Nikdo už neví, kdo tuhle rasu vyšlechtil, ale k prorážení pasťoplotů byla tato zvířata k nezaplacení.
"Teď, kluci," sykla a máchla rukou.
Dvě tmavé postavy hbitě následovaly psa a rychle pronikly za silové pole.
Na skládce se vždycky dalo najít něco, co se dalo směnit za kus žvance či tabáku. Čelovka osvítila nově navezenou změť. Ani to nesmrdělo.
"Fajn věcička," zamumlal Mimoděj a uložil p®assohejbač do batohu.
V trubkách to zavrnělo. Přímoděj napřáhl sekerku, ale Mimoděj mu strnul ruku zpět.
V rozšklebené rouře leželo podivné robě s vlasama zrzavejma vode_rzi a s gramatickou chybou.
Pikapčíci pohlédli jeden na druhého. Pokrčili rameny. Zrzavé robě zívlo. Vrtací pes zavrtěl ocasem a dychtivě zafuněl. Jeho morda jako by se smála. Přímoděj chytil zvíře za obojek.
Mimoděj vytáhl ze suti ohořelý výtisk večerníku a zručně doň robě zabalil.
"Jdeme."
"Tohle babičku nepotěší," rýpnul si Přímoděj do svého bratra, "nemá ráda zrzavý."
"Já vím, od té doby, co ji pokousala ta veverka, to už jsem slyšel nejmíň tisíckrát."
Naše Jasnost kníže Sjöröllö "Wirforma" Pětislovný procházíme hlavní chodbou našeho imaginatória.
Zhmotnělé myšlenky exotů umístěné v klecích se těší na ranní krmi, reálný Dostojeffského Bjess na stakan vodky. Kocháme se svými exponáty a opakujeme si v duchu známou Burriho poučku : "Co člověk, to exot." Krmiti budeme je sami, neb je to výsada sběratelů. Palácová ficka cupitající za námi v košíku nese pochutiny. Žertem jí říkáme Karkulko a ona se bojí, že jí jednou sežere Vlk, prostý lid by neměl naslouchat Němcové, Erbenovi či jiným temným bardům.
Snažíme se mluviti v přítomném čase, neboť naše minulost je mlhavě hrůzná a budoucnost nejistá.
Nový přírustek se drží tyčí klece a poulí na nás bulvy. Ú-hlava a Ú-slava, primární řeky jeho matky mu pulzují krví jako maturitní otázky v gymnazistově hlavě; házíme mu malého, čerstvě zabitého mže, aby se krapet zklidnil.
Produkty časochobotu většinou dospívají do dvou měsíců, ale tenhle se zdá, jak by řekl Moravák, jakési nedmrlé.
Otec Katalogik se přišourá nehlučně jako podzimní stín, jak by ne, vždyť odjakživa patřil k nejlepším duchonautům našeho dědečka, s právem otevírat databázi duchů.
"Poroste pomaleji, ale dožene to," praví jako by nám četl myšlenky, inu duchonaut.
Přikývneme souhlasně hlavou a pokračujeme rozvážně v prohlídce své sbírky. Zahýbáme do severního traktu našeho paláce a míříme loudavě do šišokopule. Zašklebíme se na ficku. Její tvář vypadá jako fotografie špatně převedá do odstínů šedi. Ale i my cítíme mrazení v zádech, čůrek studeného potu nám stéká až do žlábku, zhmotnělá myšlenka čínského draka, který patřil šílené čínské princezně Wu-Tchi, vypadá vskutku odporně. Otec Katalogik se tváří, jako by se ho to ani netýkalo. S hlavou v oblacích nás následuje s lehkostí cigaretového dýmu.
V šiškopuli jsou umístěny naše nejzrůdnější exponáty.
Porodní časochobot míval svoje mouchy. Kdysi se stalo, že byl p®assohejbač špatně termostabilizován a zabrousil do hluboké minulosti a zhmotnil poslední představu žrece okolookých. Toho, co zradil věc, a stal se tyranem. Myšlenka zhmotnila se v okamžiku, kdy mu císařův nemanželský syn vbodl čepel zdobenou symboly devítiocasých kocourů přímo do jeho zatvrzelého srdce. Představa byla to krvelačná, zlá, chytrá, rychlá, flexibilní a… zvráceně morbidní se sex podtextem.
Toho dne byla středního rodu a měla podobu pururového hada. Obtáčela svůj skleněný útulek a vemlouvavě syčela:
"Vrať ssse na stránku nula, vrať ssse na stránku nula," ve všech možných mutacích.
"Kambektuzíroupajdž" slintala jazykem velkého Šejk Spíra,
"Vrať se na stránku nula," vibrovalo tvrzené sklo jednačtyřecetihlasně tvrdou berberštinou Ali Baby a jeho loupežníků.
Pouštíme jí zdymadlem dvě létající elektrické praryby. Sršivě praskají, když se do nich kousne.
Houby a duhy povstvávají z deště a slunce.
Z čeho ale povstalo tohle zrzavé děuče, lámal si hlavu Přímoděj a pozoroval pružnou postavu, která bosa tančila na dvoře jeho báby Grundmannovu čtverylku. (považme, už ve dvou měsících).
Pojmenovali ji s bratrem OF (OF si ku svému jménu časem přidala malé, takřka neznělé "f", čímž potěšila zastřeleného překladatele do angličtiny).
"Dostali Ulju Učeného," pravil koverzačně Mimoděj, "jeho zuhelnatělé válenky vyplivl pasťoplot do zbytkovny v Nudlích."
"Jak je to možné," podivil se Přímoděj, "vždyť on ten plot překonával autoteleportací, zdánlivě byl uvnitř a zdánlivě byl vně, jeho zabití odporuje von Rupprechtovu zákonu."
" Jeho válenky však hovoří jasnou řečí." odplivnul si nekompromisně MMD (MMD = chatová zkratka Mimoděje)
"Zajímalo by mne, co se stalo s jeho zápisníkem," zamulal si PMD, "doufám, že se ho nezmocnil Dejho Kledu."
OF, děuče s vlasama zrzavejma vode_rzi a s gramatickou chybou vířila jak infikovaná virem..
ONn je zase zašmušilý a nejí. Naše Jasnost kníže Sjöröllö "Wirforma" Pětislovný na něj mluvíme rozverně a mazlivě ve snaze rozptýliti ho. On však poulí své modré telecí oči kamsi k východu.
Jeho oči pošilhávají po Východu, opravujeme se, zní to patetičtěji.
Ani otec Katalogik neví, co mu schází. Ani z databáze duchů nic nevypadlo. Myšlenka žrecova z vedlejší kóje, dnes okřídlená jako lidové rčení, omílá svoje "vrať se na sránku nula" v nekonečné smyčce. Máme hezkou sbírku a kocháme se. Škoda, že císař časochoboty zakázal. Zrovinka teď, když jsme si chceme ověřit, jestli i mrtví mají představy. Myslí se nám dobře, používáme copy-brain-paste z knížecího softvérhausu, i pivo máme vlastní...
Pikapčík stiskl kliku a zvonek nade dveřmi chvalně proslulého vetešnictví "U Vejžlabbky" rozcinkal se jasnými tóny.
Obsluhující plivník smekl čapku a optal se, čím může posloužit. Přímoděj vytáhl p®assohejbač a významně zamrkal tak, jak to jen zkušení pikapčíci umí. OFf, děuče s vlasama zrzavejma vode_rzi a s gramatickou chybou, která Přímoděje doprovázela, rozhlédla se po regálech. Na bidle ležel mladý zobák a nevšímal si jí.
Deuče začalo zpívat tichým rezavě nakřáplým hlasem v podivné měkké lingvě. Plivník obešel obslužný bar, objal OFf kolem ramen a připojil se ku tklivé písni. Pak zacáloval Přímodějovi a s německou strohostí oba vyplonkoval z krámu. Ani mladý zobák na bidle, ani nikdo jiný však nezaregistroval, že Plivník strčil potajmu děučeti do kapsičky cosi v kočičí kůži vázaného, co vonělo po vanilce. Tajuplné věci vždycky voní po vanilce.
Dejho Kledu to odjakživa hraje na dvě strany, říkalo se. Nikdo o něm nic nevěděl. Přišel prý z pouště nebo z bažin. Dokázal splynout s pikapčíky i s můvry, dokázal stolovat jako učenec u Otce Katalogika a vésti s ním učené rozpravy, dokázal letmým pohledem zkrotit rozzuřeného vrtacího psa, uměl prý i přivolat kyselý déšť a líbil se vědmám, páč uměl věštit z mraveniště.
Na svatého Huriáše, patrona mariášníků seděl u krmelce kouzelníků, zdánlivě líně. Ze záňadří ladným pohybem houslového virtuóza vytáhl píšťalku z netopýří kosti a začal hrát. Můj bože, jak on vám hrál.
OFf, děuče s vlasama zrzavejma vode_rzi a s gramatickou chybou následovala melodii z netopýří kosti hopsavou chůzí cirkusového clowna. Její kolébavý pohyb rozkvelými lukami směle konkuroval rozvážné jízdě kombajnů při žních, jak byl krásný. Srha říznačka klopila hlavu, snad studem. Meze byly zezlátlé od jejích vlasů. Kouzelná studánka jí nabízela slevu na všechny svoje produkty, leč netopýří píseň neposkytla jí oddychu. Ruka svírá špetku, kamera sleduje dobrou práci loktů a střihem přenáší dychtivého diváka i s jeho popkornem ku krmelci kouzelníků. Oba témeř hlavní protagonisté se pozdravili, netopýří melodie umlká. Přímoděj, maskovaný za kapradě-samce, sleduje vše zamyšleně z podmezí.
Jakési procesí nám leze až do šišokopule, mistr střihu to prý povolil. Za chvíli nám tady budou korzovat snad i víly z Lysolesí. Naše Jasnost kníže Sjöröllö "Wirforma" Pětislovný se durdíme. Vztekáme se. Nu ano, Dejho Kledu je, dejme tomu, náš špeh, najatý samotným Otcem Katalogikem, ale co tu dělá ta zrzavá cácorka a ten kapraď-samec, prskáme. Chystáme se houknouti nakrknutě na stráže, ale postava v kutně, která se jako pěna na pivu zjevila zdánlivě zprava, nám říká, že všichni gardisté spí pod vlivem Dr. Ogy (Ono "R" je vysloveno tak nezněle, že si s hrůzou připomínáme příběhy se psem baskervillským). Prý to však je poslední magie, která tu bude použita. Zrzavé médium tím kouskem prý pozbylo sil. Pochybujeme...
OFf přistoupila ku kóji, kde pochrupkával ONn. Neuvěřitelné. Obě představy se objaly přes půlcoulové tvrzené sklo. Ani Láokoóntovo sousoší nebylo krásnější jako tihle ti dva. Ten s tou kápí přes hlavu si kliďánko přistoupí k oběma objímajícím se a tomu děučeti vytáhne z kapsy notýsek vázaný v kočičí kůži. Naše Jasnost kníže Sjöröllö "Wirforma" Pětislovný kocoury nesnášíme. Otec Katalogik se uzavírá v databázi duchů na tři gejtsoffské pásvordy.
Kutna praská ve švech jako motýlí kukla a v mžiku před námi stojí ztepilý pikapčík Ulja v nových válenkách, bohatýr. Naše Jasnost kníže Sjöröllö "Wirforma" Pětislovný jsme kdysi motýly lovívali, napichovali je na lesklé špendlíky a uschovávali v krabičkách od bonbónů.
"Zabili pouze fantom autoteleporta, Přímoději," dostavá se vyvětlení překvapenému kapraďorostu.
"Mám Knihu Bludů," říká nám Ulja Učený drze přímo z očí do očí; jako otakárek jich má několik, a myslí si, že má nad Naší Jasností převahu.
"Ta je ti k ničemu, nic tam není," trumfujeme.
"Mám Knihu Bludů, třetí, přepracované vydání, s poznámkami Čilivoje Lipového a s vylisovaným čtyřlístem kozího jetele," zdůrazňuje významně pikapčík a dupne si válenkami. Posunkem naznačujeme Kledovi, aby toho otrapu podříznul jako jedličku o čase vánočním. Dejho dělá, jako že tu není. Popravit špeha a vypálit antikvariáty, poznamenáváme si.
"Vrať se na stránku nula," zasyčí nám za zády zhmotnělý sen žrece okolookých a my doufáme, že je to náš spojenec.
"Jsi jenom samovzdělaný pikapčík a nemáš ku Knize klíč," modulujeme svůj hlas do tonů naprostého opovržení a krok sun krok ťapkáme ku kóji.
Uljovi svítí oči jako fialové, dosud nerozpatlané lentilky a významně prohrabává kočičí notýsek proti srsti, hmmm... tak klíč asi má, že? Naše Jasnost kníže Sjöröllö "Wirforma" máme zase gen nesmrtelnosti.
Třetí, přepracované vydání Knihy bludů se samo otvírá ve stejnou vteřinu jako emergency exit kóje. Objímáme se se /na ta dvě "se" za sebou je autor hrdý/ zhmotnělým snem žrece Okolookých a plavně kloužeme na stránku nula. Vše se nám vyjasňuje, jsme staří jako plavuně, jsme zrádce Okolookých, jsme předurčeni škodit, Ulja učený se přepočítal, třinácticípá svatyně opět povstane ku naší slávě. Naše Jasnost kníže Sjöröllö "Wirforma" Pětislovný a slovutný žrec Okolookých jedno jsme. Síla námi vibruje jako bubeníkovo sólo. Náš smích, dunivě hrozivý, rozléhá se šišokopulí.
"Ach, Uljo, Uljo, troufalý jsi," burácíme, "ale ten kozí jetel je jenom poudačka starých bab a huspopasců. Prostě nezabírá."
ONn a OFf se přetočili do polohy ON. Dejho Kledu vyskakuje jako sám král žabáků a v jeho ruce objevuje se nestydatě nahý meč se symboly kocourů na čepeli. Míří nám do hrudi. Učiníme úkrok stranou ve snaze chrániti své černé srdce plné nenávisti a pardubického perníku, leč zdá se, že je pozdě.
"Představu lze zabít, jen když má tělo," objasňuje nám nemanželský potomek levobočka Jeho císařské milosti, celkem zbytečně, nám už je to putna, padáme k zemi jako čajový lísteček z básní tradiční čínské poesie v překladu J.J.Maciczka. Umírajíce, zhmotňujeme se jako scrapnovella, umírajíce, stáváme se novým literárním žánrem, umírajíce, už víme, že i mrtví mají své představy.
ONn a OFf se přetočili do polohy OFF.
Černý devítiocasý kocour se vyhřívá na šišokopuli a jeho sírově žluté oči prihmouřeně pozorují svět, který není už, co býval.

.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 mengano mengano | E-mail | Web | 9. listopadu 2012 v 8:05 | Reagovat

Jsi génius slova. Jsem nadšená :-)

2 Jago Jago | Web | 9. listopadu 2012 v 8:20 | Reagovat

Tak na to hodnocení porotců jsem zvědavý. Zvlášť na to, co sepsala Jistá Velká Spisovatelka.
BTW: Koukám, že tě občas inspiroval Lem. :-)

3 Sikar Sikar | Web | 9. listopadu 2012 v 8:26 | Reagovat

Holahej, vložíš též naše (Cirrat+Sikar) video s hodnocením?

Doufám, že se s tvými texty rázu prozaického ještě někdy někde setkám.

4 mengano mengano | E-mail | Web | 9. listopadu 2012 v 8:30 | Reagovat

[2]:
Tak, tak. Trochu jsem užasla nad jejím bodovým přídělem.

A autorovi gratulace, nejdřív jsem zde četla a teprve potom pátrala po vyhodnocení.

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | 9. listopadu 2012 v 8:39 | Reagovat

[3]: Ano.

6 Sikar Sikar | Web | 9. listopadu 2012 v 8:48 | Reagovat

[5]: Díky.
Já jsem právě odkazy na vítězné povídky nasdílel všude možně, protože tohle by si mělo přečíst víc lidí.

7 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 9. listopadu 2012 v 9:13 | Reagovat

KO.hngratulejnoschuss! Murakami je proti tomu schuwix. (Byvas v Nudlich?) Super v zmysle konkurent a superlativ. :-D

8 legalizaceslova legalizaceslova | 9. listopadu 2012 v 10:33 | Reagovat

Grafoman.

9 TlusŤjoch TlusŤjoch | 9. listopadu 2012 v 10:46 | Reagovat

[7]: Ne, Nudlemi jenom projíždím.

10 Čerf Čerf | E-mail | Web | 9. listopadu 2012 v 11:43 | Reagovat

Jako emeritnímu professoru lučby a silozpytu se mi líbí slovo lučbozpyt. Ale přiznávám, že moje čtenářské oči se nechaly poněkud roztěkat opulencí dada formy, a pozbyly tak síly hledat životadárnou šťávu obsahu. Ale nevzdávám to, dám očím odpočinout a vrátím se :-). A každopádně gratuluju!

11 Vendy Vendy | E-mail | Web | 9. listopadu 2012 v 11:49 | Reagovat

Jsem z toho celá Off a střídavě On.
Ne, jsem z toho nadšená, parádní kousek. Chvílemi mi něčím připomněl Skleník od Aldisse, asi těmi vymyšlenými slovy. Myslím, že je to geniální dílko.

12 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 9. listopadu 2012 v 19:35 | Reagovat

[8]:Ani po intenzivnom prestudovani Tvojich duchovynch spisov som neprisiel na suvis s Murakamim. Nemozes to nejako verjne objasnit. (Si Ty nahodo "paragrafomann"?)
The best thanks. :-!
PS Nemyslis nahodou jeho finskeho kolegu Makalamuho Malhomäkky? :-D

13 Hanka Hanka | E-mail | Web | 14. listopadu 2012 v 12:28 | Reagovat

Některá větná spojení a vymyšlené výrazy mě přímo fascinují! ???  :-D

14 Moss Moss | Web | 9. prosince 2012 v 0:33 | Reagovat

Tvůj blog na mě působí od pohledu strašlivě chaoticky.
Až dnes jsem se rozhodl zde něco celého přečíst a myslím, že jsem přesně něco takového očekával.

Zajímavé a to doslova.

15 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 20. června 2013 v 21:31 | Reagovat

S odstupom casu a zisaknim dusevnej rozvaznosti ma nadchlo slovo "duchonaut", tot terminus technicus pre mnohych bludicov a bludicky...som dusevne uchvateny!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama