"Rozbil jsem mu hlavu šutrem a od té doby se tak nějak známe" (VENCA DG)

Pr93

29. listopadu 2015 v 9:09 | TlusŤjoch |  ProJEKty
.
.
A moje povídka:

FUSEKLE ZE ŽIŽKAPERKU.

"Ten sklep po babičce bude prostě do zejtřka vyklizenej!" Pravila výhružně majitelka baráku, až se jí halenka na prsou nebezpečně nadmula.

"No jistě, chce si tam udělat bazének s vířivkou a sauničku, potvora jedna vystajlovaná, mladá, chytrá, pyšná, úspěšná..." zabručel si pro sebe Vintíř Vitališ.

Nicméně se navléknul do tepláků a šel hledat klíč.

Tapety, chcíplá myš, ztvrdlá sádra, čtvero kabelek svázaných pospolu nachovou pentlí, úplně plesnivá marmeláda nečitelného ročníku, koňská houně, kalumet strýčka Indiána, psí kšíry...

"No, to si vybírači popelnic dneska přijdou na svý," pomyslil si Vintíř a zakuckal se prachem.

Ocásek potkanův otřel se mu o holeň a očka hlodavcova blýskla naň posměšně. Popadl do ruky první předmět, který našmátral, hodlaje jím mrštiti po vetřelci, aby ho zapudil.

Rámě se však uprostřed pohybu zarazilo, neb si Vitališ uvědomil, že v ruce drží knihu

v kožené vazbě. Škoda by jí bylo. Strčil ji do záňadří své rubášky-gymnasťjorky (ujec sloužil v carské armádě) a po potkanovi se ohnal nohou v polobotce. Zvíře hbitě uskočilo stranou a špička Vitališovy botky zasekla se do ostění zadní stěny. Vintíř zaklel a vztekle škubnul nohou tak vehementně, že ostění vyvrátil. Zvědavost utlumila jeho další sakrování. V dutině ve zdi ve zdi spatřil hnědý kufřík. Dobrá záminka proč přerušit vyklízení.

"To se musí prozkoumat, dám si pauzu a lahváče," rozhodl se Vitališ a uchopiv držadlo kufříku, mašíroval si to schodech zpět do své garsoniéry.

Rázně smetl se stolu staré noviny, nezaplacené faktury a něco, co kdysi bývalo snad párkem, a vydobyl tak trochu místa pro kufřík. Láskyplně přejel špičkami prstů po mosazném kování, hledaje záklopky zámečků. Cvakly jemňounce, jemně. Vitališ pomalu odklopil víko.

Gramofon. Šedesátá léta. Na unašeči leželo elpíčko z podivného materiálu; starý, dobrý vinyl to však rozhodně nebyl. Tohle mělo barvu slonové kosti a zdálo se býti z kameniny. Vitališ přeslabikoval zlacený nápis v cyrilici na středovém kruhu. V tom písmu vypadalo jeho jméno vskutku zajímavě; obě véčka svou zdobnou rozsochatostí přímo přitahovala oko čtenářovo.

Vintíř se nedočkavě ohnul pod stůl a zapojil přístroj do sítě. Pak rozechvěle stiskl tlačítko start. Rameno v podobě hada vyskočilo z lože. Rubínové oči ožily světlem. Rameno se napružilo a pak had bleskurychlým pohybem zasekl jehlu do Vitališova zápěstí. Tělo Vintířovo vzepjalo se v křeči, šedomodrá mha obestřela mu mysl. Elpíčko se roztočilo a drážka spirály se pomalu začala plnit posluchačovou krví.

"Sudy, proč válím sudy?" Podivil se Vitališ.
"No, doobrova tasemnice je záludný časotunnel," řekla děvčata se švihadly a s kuželi. "Pojď, vezmeme tě ke Skladnici," tykala mu s drzou bezprostředností mládí.

"Doobr?" Podivil se Vintíř a následoval pištící houfec.
"Zlobra znáš, ne?" Objasňovala děvčata za chůze. "Zlobr lidi žere, protože je nenávidí. Zato doobr si na nich pochutnává, neb jest gourmetem. Jeden takový si dal k večeři řezníka, co požil syrovou koninu, která v sobě měla boubel. Vraník - uzenář - doobr, uznej sám, to je hrozitánská kombinace i pro tasemnici, a teď je to polomrtvý organismus, něco jako živočišné uhlí," švitořily dívčiny, pohopsávajíce.

Náhlý poryv větru přinášející tlející listí a odér rozkládajícího se holubího trusu přerušil rozpustilé tlachání omladiny. Vzduch se ochladil a cvrlikání vrabců ustalo.

"Jehoneff," vzkřikla děvčata sborem. "Honem, vezmeme to Šnekoffkou, ta je úzká, tam ho švihadla mohou zastavit."

Zabočili do křivolaké uličky a dali se běhu. Pihovatá dvojčata vrhla své kužely, využívajíce českými pravidly povolenou obojetnost koncovky1 a kouřová clona rázem zahalila celou Schneckengasse.

"Tudy," zavelela Holka modrooká a překvapivě lehce odklopila masivní poklop kanálu s iniciálami OŽ.
"Obec Žižkov," pomyslil si maně Vitališ, když klouzal po žebříku do stoky.

Děvčata ho vedla proti proudu, svítíce na cestu reklamními baterkami od McD.
"Konečně marketingoví kreativci vymysleli něco užitečného," zamumlal klopýtající Vintíř.
"Už tam budeme," povzbuzovala ho dvojčata a ukazovala na bytelné okované dveře v ohybu stoky. Jedna z nich pak poklepala madlem svého švihadla na futro, vyťukávajíc smluvený kód.

Otevřel jim svalnatý, atletický mládenec, rysů antických, vlasy tmavé, kučeravé. Vintířovi někoho připomínal:
"Nejsi ty ten Atlant z Vlkovy ulice, co podpíral balkón učitelky Šmakalové? Ten barák ale..."
"Šel do demolice," doplnil svalovec s úsměvem a vstřícným gestem je vyzval, aby vstoupili.

Děvčata se pištivě dožadovala čaje svatého Prokopa.

Majestátní příchod hlavní Skladnice trpaslice-opice Borgułły (hSTOB) rázem uťal veškerý tartas a hlahol. Usadivši se v koženém houpacím křesle, zkoumavým zrakem ulpěla na Vintířovi. A zamilovala si ho na první pohled, zbožňovala muže v rubáškách; v rubáškách nebo v rubáších, vsjo ravno.

"Synu Dúdlebúw,2" pravila slavostně a oči jí planuly.
"Synu Důdlebůff," zopakovala oslovení v žižkovském dialektu. "Potomku velkého Daguerrotypa, poslala jsem pro tebe, neboť čas nazrál. Nikdo jiný než ty nedokáže udržet rub a líc světla v rovnováze.

Vitališ se zapýřil, v gymnasťjorce, v teplácích a v okopaných lakýrkách, nepřipadal si zrovna jako prototyp hrdiny. A po matce byl navíc strašpytel.

"Musíš eliminovat Jeho Nefforemnost," pokračovala Borgułła a děvčata zapráskala švihadly, aby Vintířovi dodala odvahy. "Nebudeš sám, duch tvého děda bude s tebou, Skladníci umístili kopii rytmu jeho srdce do sektoru delta. Tvá tam bude jednou taky, ať už selžeš nebo neselžeš. Toť jest pradávný úděl fotografů; zadržený dech, utlumený tlukot srdce a pevná ruka." Dodala slavnostně a na malou chvilku se dramaticky odmlčela, ale pak vyhrkla netrpělivě rozkolísaným hlasem, v kterém tušiti bylo obavu.
"Máš tu knihu?"
"Knihu?" Hlesnul Vitališ, koule rozpačitě očima.
"Ano, modifikované Hauffovy tabulky osvitu pro rub i líc."

Vintíř se rozpačitě podrbal na prsou. Prsty však.., aha, narazily na vazbu knihy, kterou sebral ve sklepě. Pomazliv se s její teletinou a s reliéfy písma, odevzdal ji hlavní Skladnici.
Borgułła podvakráte zhoupla se v křesle a křepce z něj vyskočíc, vyzvala Vintíře, aby ji následoval do Komory.
Posadili se do židliček umně a nápaditě sestrojených ze starých stativů a fotobrašen.

"Je na čase seznámiti tě s fakty, působíš trochu mimo mísu, ale to je u fotografů běžné," začala Skladnice poněkud mentorsky, zatímco Vintíř se zvědavě rozhlížel kolem.

Agresivní odér ustalovačů dráždil mu chřípí, ruličky filmů zavěšené na háčcích šustivě mihotaly se mu před očima a hladká plocha leštičky karikovala jeho bledý obličej…

"Jsme rub světa, obrátíš ponožku, a hle, vypadne špína, puch a pot," objasňovala dále Skladnice.
"Totéž se dá říci o mých kapsách," pomyslel si Vintíř, ale mlčel.
"Z toho se líhne mnohé. Plísně, roztoči, neforemnosti... Ostatně je všeobecně známo, že všechna spiknutí jdou z podzemí."

Vitališovi vytanula před očima olbřímí silhouetta Jehoneffa. Otřásl se. Až židlička zavrzala.

"A chce to na povrch. Na lícovou stranu. Skrze Šffy. Jeden Šeff probíhá tady, pod kostelem svatého Prokopa3. Skladníci a jejich pomocníci jsou tu od toho, aby tomu zabránili," hrdě bila se v prsa trpaslice-opice Borgułła.
"A fotograf?"
"Dobrá otázka!" Řekla pochvalně poamericku Skladnice a otevřela láskyplným pohybem dlaní Modifikované Hauffovy tabulky osvitu.
"Fotografové dokázali přesným nastavením expozice sebrat monstrům duši a uvězniti ji ve skleněné desce nebo na svitku. Síle stříbrných solí nelze odolat; velcí mistři jako Nicéphore Niépce to dokázali i pomocí obyčejného asfaltu. Fungovalo to dokonce na stohlavého obra Týfóna, byť to bylo náročné, co hlava, to jedna skleněná deska a půl tyglíku téru; skladové číslo GrT122-(222)."

Šedavé pásy filmů nad Vitališovou hlavou se pohnuly a zaharašily v temné tónině zlověstné.
"A tady, do této knihy tvůj děd zaznamenal poctivou inkoustovou tužkou časy osvitu zaručeně účinkující na nejznámější druhy stvůr podzemních s přihlédnutím k lokalitě žižkovsko-vinohradské," pokračovala Borgułła, nevšímajíc si skřeků uvězněných duší.
"Jak děda umřel? Byly mi tenkrát tři roky, nic si nepamatuji, a všichni příbuzní mlžili, když jsem na to později přivedl řeč..." Přerušil ji nesměle Vitališ.
"To je smutná historie, v pýše dal se na stará kolena na komerci, ale kritika ho nepřijala a to mu zničilo srdce, bylť senzitivním snílkem."

Dojatý Vintíř vysmrkal se troubivě do pomačkaného flanelového kapesníku, bodnut žalostnou vzpomínkou na kabinetkové akty, které jako puberťák našel na půdě v dědově loďáku.
"Ale teď jsi tu ty," pravila Borgułła napůl vemlouvavě, napůl velitelsky, jak jen to jen Skladnice umějí, a ukázala svrasklým opičím prstem do ohromné prosklené almary u protější zdi.
"Vyber si."
"To nebudou digiťáky," docvaklo Vitališovi hned, jak Borgułła těžkým tepaným klíčem se symbolem letícího kolibříka s nápisem "Pozor - vyletí ptáček!" otevřela dvířka skříně, a on spatřil na policích vyrovnané fotoaparáty od rozličných firem. Oči mu těkaly od jednookých zrcadlovek k dvouokým. Nablýskané exposimetry Dra Cholinského pomrkávaly naň potměšile. Borgułła mlčky vyčkávala. Tlumené červené světlo proudící sem skrze kobaltorubínovou vitráž milosrdně zakrylo ruměnec na Vintířově tváři:
"Ona si snad myslí, že umím fotit."

Chvilku ještě váhal, ale zklidniv pak svoji nervozitu, šáhl po přístroji, který ho zaujal svým prostým dyzajnem.
"Dobrá volba, chlapče," pochválila ho Skladnice. "Ur-Leica 1914 s objektivem Hektor. Fortelná německá práce. Používá standardizovaný filmový pás adaptovaný z 35 mm Edisonova svitkového filmu," dodala láskyplně. "Nu, projděmež si tabulky, Jehoneffa musíme zlikvidovat co nejrychleji. Sílí den ode dne, noc od noci. Dovede vyvolat noční můry, které vystupují jako inovace a které podsouvají megalomanské myšlenky mocným menežerům vnějšího světa, aby nad námi postavili metro. Tím by se zeslabil Šeff a mohlo by dojít k jeho narušení. Jeho Neforemnost zrodila se z pivních kvasinek Smíchoffského akciového pivováru, tamní sládci jsou pěkně vykutálení, vylévají odpad do slepých ramen Vltavy, jejichž voda prosakuje do našeho teritoria. Musíš naň zaútočit o dvanácté, to je žízeň největší a vlhkost vzduchu nejnižší a Jehoneff je malátný jako opilec s kocovinou."

"V pravé poledne," zopakoval si v duchu ironicky Vitališ, připomenuv si stejnojmenný psychologický western s Gary Cooperem.
"A postavit se mu z očí do očí. Protože oko - do duše je okno," zacitovala Borgułła staročeské přísloví a pokračujíc v instruktáži, kázala takto:
"Atlant tě vezme na záda, tím se zmenší Jehoneffova výšková převaha. Mimochodem, jmenuje se Helenio, jako onen pověstný footballový trenér, tvrdý jako skála. Há se nevyslovuje."
Další obraz naskočil v roztěkané mysli Vintířově: masopustní bába s košem na zádech a on v nůši té, nadrncáván nerovností žižkovské dlažby.

"Jak jistě víš, skutečný pohyb jeví se na mdlé desce tím menší, čím jest objekt (Jehoneff) od temnice více vzdálen a čím kratší ohniskovou délku má objektiv; obrazovou rychlost dostaneme jednoduchým vydělením skutečné rychlosti objektu (Jehoneffa) ohniskovou vzdáleností. A dobu osvitu tak, že vydělíme přípustnou neostrost obrazovou rychlostí."

Vitališ údivem otevřel ústa, ale podařilo se mu to zamaskovat zívnutím, takže se zdálo, že se nudí.
"Ano, možná je to mlácení prázdné slámy, ale," vztyčila ukazováček Skladnice, "teď přijde to nejdůležitější - do výpočtu se musí zanést SAF konstanta4 tvého děda. Projdeme statistická měření děvčat se švihadly, stanovíme kvalifikovaným odhadem průměrnou Jehoneffovu rychlost v poledních teplotách a dosadíme hodnoty do vzorce, abys zítra věděl, jak nastavit expozici."

Zasedli k dubovému pracovnímu stolu a jali se počítati. Holka modrooká přinesla předpověď počasí na zítřejší den od pěti renomovaných meteorologických ústavů a Atlant Helenio logaritmické pravítko.

"Děvčata ti ho vylákají na Kostničák, však?" řekla Borgułła.
Modrooká přikývla na souhlas a dodala:
"Jistě že na Kostničák, žulová dlažba bude v poledne bohovsky rozpálená..."
"Ale jen aby přišel, je mazaný jak chleba sádlem a o Vitališovi ví. Ostatně, fonoportace přes starej gramec je jeho vynález, nastěstí je jen IN-směrná..." Zapochyboval Helenio.
"Cože?" Vyvalil oči Vintíř. "Takže tu musím zůstat?"
"Neboj, Skladníci vědí, jak své fotografy dostat sem a zase zpátky," uklidňovala ho Borgułła.

To přivlastňovací zájmeno Vitališe poněkud rozdurdilo, copak je nějaká loutka? Nadechl se k peprné poznámce, ale ostatní aktéři skláněli se již opět nad stolem, zabráni do výpočtů, mumlajíce si tiše matematicko-fyzikálně-chemické vzorečky. Tak se k nim přidal, v kupeckých počtech byl dobrý. Secsakra dobrý.

Hlavní Skladnice trpaslice-opice Borgułła konečně úlevně odhodila kadeř ze zpoceného čela.
"Jo, to by mělo klapnout," pravila a červenou tužkou dvakrát (se skladnickou důkladností) humpolácky podtrhla výsledek.
"Když je známa expozice, může ho vyblejsknout kdokoliv z vás, ne?" Snažil se vycouvat z mise Vintíř.
"Ne a ne a ne, slovo fotografie pochází z řeckých fós ("světlo") a grafis ("štětec" či "psací hrot"), což tedy značí kreslení světlem; tady jde o bokeh, tady jde o kompozici; jen cvičené oko fotografa může viděti v hledáčku duši obludy a v pravý okamžik stisknout spoušť. Kdyby to uměl každý, tak si objednáme zájezd japonskejch turistů. A nemudruj už, pojďme na večeři, ať na zítřek jsme silní, a pak na kutě, ať na zítřek jsme svěží. Hlavně ty, synu Důdlebůff."
Děvčata se švihadly a kužely vzbudila ho o desáté, neb bylo známé, že si rád přispí.

Zeptala se ho, chce-li oholit.
Pravil, že ne.
Zeptala se ho, chce-li kávu.
Pravil, že černou.
Se smetanou.
Neboť černobílá je to, oč tu běží.

Pak přišla sama Borgułła a přinesla mu placatou kostkovanou čepici se štítkem, sen to každého profesionálního fotografa.

Vitališ byl dojat. Snídani odmítl, řka, že nejlépe se bojuje s prázdným žaludkem. Helénio si dal rybu a mák, neboť Atlanti neustále potřebují vápník. Děvčata cvičila se švihadly vajíčka.5 A Vintíř s nimi žertoval - že si vždycky myslel, že tradicí Žižkova jsou práčata, ale že se mu víc líbí holky s kužely.

Rafičky nástěnných hodin posunuly děj o hodinu vpřed. Je třeba zabezpečit Kostničák.

Holka modrooká hvízdla a děvčata se seřadila do bitevního trojstupu a odpochodovala spustit akci od krčmy "Barvočko navočko", kde se vždy scházely živly podezřelé, nemakačenkové, bezďáci a svoloč amerikánskaja.

Vintíř s Heléniem obsadili takticky horní část náměstí; Jeho Neforemnost bude museti drápati se do kopce. Hlavní Skladnice trpaslice-opice Borgułła si nasadila černé sluneční brýle amerických agentů a zaujala pozici pozorovatele ve zvonici kostela svatého Prokopa. Více činiti nemohla.

Blížila se dvanáctá. Vzduch bys mohl krájet. Dláždění pukalo vedrem. Žižkovští hokynáři stáhli rolety svých koloniálních obchůdků a oddali se polední pauze. Zvony začaly odbíjet dvanáctou. Spolu s nimi ozvalo se práskání švihadel. Nohy Heléniovy vrostly do dlažby. Živý stativ, který nezakolísá.

Monstrum z haplidních spor diploidních buněk pivních kvasinek, kontaminovaných minerálními oleji vltavských říčních bagrů mělo v sálavém poledním slunci ligocavou barvu masařek. Duhová skleněnka z dětských her. Skleněná kulička, se kterou se neprohrává.

Jeho Neforemnost roztékala se kolíbavě do všech směrů, zdánlivě neobratně; těžko bylo odhadnouti, kde má hlavu.
Vintíř strhl darovanou čepici se štítkem a odhodil ji v dál. Monstrum zafunělo jak přetopená lokomotiva. Narudlá popraskaná víčka se otevřela a Jehoneff upřel své zraky na sinalého fotografa.

"Takovou nádhernou modř měly pomněnky na babiččiných talířích, z kterých jsem lízával krupičnou kaši slazenou medem," projela Vintířovi zasunutá vzpomínka hlavou. Křečovitým pohybem pozvedl fotopřístroj a zkontroloval nastavení clony. A přes hledáček spatřil koncentrované zlo zasazené do zlatých okvětních lístků. Zlo v pozici lotosového květu.
"Nu ano, dobrý fotograf dovede udělat z odporností krásu," vzpomněl si Vitališ, jak se děda chlubíval štamgastům v hostinci U Lva, když jim ukazoval jejich portréty po předcházející bujaré noci.

Pach zatuchlé plyše starých divadelních křesel vrátil Vintíře do reality.

"Udělej si se mnou selfíčko," pravilo to ironicky s vyzývavou nabubřelostí a s vědomím převahy, pyšně se natřásajíc jak krojovaná paňmáma na tancovačce.


Monstrum kvasilo.
Monstrum odkapávalo.
Kus přiboudliny oddělil se z míst, kde by humanoid měl pravděpodobně podpaží, a jako obláček jal se stoupat k azurovému nebi. Opticky aktivní amylalkohol se snažil zastínit slunce.

"Sakryš, budu muset korigovat nastavení clony," opotil se Vintíř.

Zlo se zapitvořilo a vypustilo další obláček, tentokráte s odérem přezrálého durianu.
Jeho Neforemnost pohupovala se kolem své osy, čvachtajíc jak roztávající sněhulák.
Mrtvolky modrých bubláků altenburských za vyhřezlá střívka svázané do pitoreskního pugétu pohupovaly na ostnatém drátu Jehoneffovi na krku jako ocas papírového draka. Tak velikého, že by ho ani pověstný Tchi-Tchu, mistr origami nesložil.
"Dráty nebo holubi, to je všudypřítomný běs, vždycky ti vlezou do záběru," zavibrovalo ve Vintířově mozku dědovo lamentovaní.

Jeho Neforemnost si neslušně krkla s otevřenou pusou a Vintíř měl pocit jako by nahlédl do senkrovny.

"Šoufek, ano, šoufkem jsme to vybírali a vylévali na jahody."
"Z nevábného vábné," přitakal Jehoneff a Vitališ se zase začal topit v jeho pomněnkových očích. V hledáčku teď plula majestátně nezaostřená labuť a pomalu se měnila na pivní pěnu.
"...to je žízeň největší," vzpomněl si Vintíř na slova Borgułłina a nastavil metry. Prst přiblížil se ku spoušti.

Monstrum vyrazilo vpřed jako býk v koridě.
Cvaknutí závěrky zaniklo v mlaskavém zvuku, jak se srazilo slizké tělo Jeho Neforemnosti s vypracovanou žulou těla Atlantova. Jak příbojová vlna o skálu to plesklo, Jehoneff odražen byl zpět, leč strhl s sebou nešťastného fotografa.
Neochvějný Helenio nevěřícně zíraje na své ruce, které svíraly pouze Vitališovy polobotky, zaúpěl nešťastně:
"Ten lempl si blbě zavázal tkaničky."

Gymnasťjorka se nadmula v povětří jako koza Róza po čerstvě sečené jetelině a brzdila fotografův pád.
"Bosý, nafouklý a neholený," hlásilo Vintířovo podvědomí.

Tělo Dúdlebana vířilo ve smetanové pěně hnáno vzhůru proudem zlatavého moku.
"Takhle točíval šnyt starej Jelínek ve svý hospodě," unášely opojně Vitališe vzpomínky do jeho mládí.

Tisíce vyprahlých úst zjevilo se však kolem, jazyky rozbrázděné boláky a potažené bílým povlakem kroutily se jako mouční červi a sápaly se po chmelovině.
"Z vábného nevábné," podotklo zlo a smeklo k pozdravu nádhernou zmijovku, kultovní pokrývku hlavy staročeských hostinských a řezníků. V dlouhé vteřině vzájemného porozumění vpíjely se oči Jeho Neforemnosti a oči fotografovy do sebe jak žloutky vajíček na pánvičce. Pak natáhl Vitališ spoušť fotoaparátu a nepřetočiv film, stisknul podruhé.

Zvony svatého Prokopa se jásavě rozezvučely. Vintíř letmo pocítil teplo rozpálených kočičích hlav žižkovské dlažby na zádech a pak ho obestřela tma tmoucí.

Šplouchnutí.
Rytmická šplouchnutí.
Vzduch nasycený vlhkostí a chladem přivedl Vintíře k vědomí. Ležel na pramici z bytelných, prosmolených fošen. Postava v kápi na zádi píchala bidlem stojatou vodu.

"Charón? To jsem po smrti?"
"První je správně, druhé ne; tohle převážení mám jako vedlejšák, každej pátek třináctýho, zavezu tě do tvýho sklepa, jak mám nakázáno. Musím si přivydělávat, málokdo z nebožtíků má v dnešní době stříbrňák na převoz, a euru, my (Řekové)6, nevěříme. Ale ona zaplatila poctivým obolem krále Démétria."
Vitališ otočil hlavu. Hlavní Skladnice trpaslice-opice Borgułła schoulená na sedačce se naň pousmála, pravíc:
"Dokázal´s to, chlapče! Jak jsi poznal, že je schizofrenik? Ta dvojexpozice byla skvělý nápad, tím jsi eliminoval obě duše jeho osobností na jednom místě. Jednou přeexponované, podruhé podexponované, udělal´s z něj krásný sendvič ala HDR7 - bílého trpaslíka bez hlavy a černou díru dohromady. Fakt skvělá práce. Tu leicu si nech na památku."

Vintířovi zahořely tváře studem, neboť pořádně nevěděl, o čem Borgułła mluví. Nasadil však neutrální masku skromného umělce a jeho rty zašeptaly:
"Domů? Jedu skutečně domů?"
"Jistě," potvrdil Charón, "ještě jedna zátočina a jsme u cíle. Rozluč se s ním rychle, Borgułło, sama víš, že Šeff se otevře o půlnoci jen na dvě minuty; zdržte se slz a zkraťte citové výlevy na minimum."
Hlavní skladnice přikývla. Stisknutím čelistí ovládla své emoce, povstala, láskyplně objala mladého fotografa a pak ho s převozníkem poněkud nešetrně vyexpedovali z pramice.
Na kotrmelce se během těch hektických časů si už Vintíř zvykl a jsa tedy vytrénován, vyskočil pružně a lehce. Ve sklepě po babičce se svítilo.

"No jistě, ta potvora," zaklel Vitališ, neb sklep už nebyl sklepem, nýbrž privátními lázněmi; bílé kachličky zdobené drobným motivem květu myosotis sylvatica8 kolkolem dodávaly prostorám útulnosti a svěžesti.
Slečna domácí seděla ve vířivce po krk ponořena v bublinách s violkovou příchutí.
"Mám tady váš gramec. Doufám, že se nezlobíte, nechal jste otevřené dveře, tak jsem ho vzala k sobě, aby se neztratil. Mimochodem, pěkná muzika," hlaholila, aby přehlušila šumění vody. Její úsměv byl svůdný. Vykrojení rtů - dokonalé. Poprvé na ni Vitališ pohlédl nikoli jako Vintíř, ale jako fotograf. A vzpomněl si na dědovy kabinetky. Směle sňal krytku objektivu a zaostřil:
"Pozor vyletí ptáček."

Rameno gramofonu v podobě hada se napružilo a rubínové oči ožily světlem.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
1 kužel, -e i -u m., mn. 1., 4. -e i -y, 7. -i i -y (www.pravidla.cz)
2 Dúdlebové - podle některých literárních historiků posloužili Tolkienovi jako předobraz Dúnedainů.
3 CIA tento prostor označuje jako Sector Check_Czech_XXIII.
4 SAF - Soul arrester factor.
5 Způsob přeskoků je snožmo s kroužením zkřižmo vpřed.
6 Viz článek Řekoameričana Smithissose "Euro jako trojský kůň".
7 HDR - High Dynamic Range.
8 Pomněnka lesní.


Tento spisek podporuje znovuzavedení přechodníků do jazyka českého jakož i do otázek maturitních.
.
.
.
Hodnocení:

Pořadí:




Sikar
Celkový dojem - 8/10
Jazyková úroveň - 8/10
Slohová úroveň - 8/10
Celkem - 24/30


Malé doladění některých detailů (sem tam opakování slov, problém s malými/velkými písmeny u přímé řeči) by to sneslo, ale nebylo to nic velkého. Vtipný pokus o spojení new weird a humoru, který se povedl. Příběh poněkud přímočařejší, ale s vtipnými postavami, pointou i dalšími prvky. Milá kratochvíle, řekl bych.


Jurinko

Celkový dojem - 9/10
Jazyková úroveň - 10/10
Slohová úroveň - 9/10
Celkom - 28/30

Na toto som čakal tri roky :-)
Tlusťjoch sa konečne trošku (ale zas nie príliš ;-) ) ukľudnil a začal myslieť aj na čitateľa. Výborné! Ďakujem. Dosť by som sa čudoval, keby bola nejaká poviedka v súťaži ešte lepšia, než táto. A dosť by ma bavilo, keby Tlusťjoch svoje znalosti a imagináciu použil aj na písanie "normálnych" poviedok, či rozprávok. SF/F je v podstate obmedzujúci žáner. Naopak, používať prvky fantastiky v bežnej beletrii, je brané ako prejav úžasnej fantázie. Týmto smerom by som videl veľké autorove možnosti, väčšie, než vo fantastike ako (pomerne okrajovom) žánri, zviazanom mnohými pravidlami.

Dúfam, že o Tlusťjochovi ešte budeme počuť a že budem mať to šťastie si od neho ešte niečo prečítať. Ten progres ma teší a myslím, že pri troche snahy dokáže naozaj veľa :-)
Na scifi.sk by som dal 9/10.


David P. Stefanovič

Celkový dojem - 8/10
Jazyková úroveň - 8/10
Slohová úroveň - 8/10
Celkem -24/30

Rozhodne-li se autor pro použití nezvyklého výraziva a syntaktických obratů, měl by si být setsakra jistý v jejich užití a nedovolit si jedinou chybičku. Jinak riskuje hněv čtenáře, nad něhož se povyšuje, a který je tím náchylnější k vyhledávání sebedrobnějších přešlapů. Nachází-li se jeden takový přešlap (čti: chybějící čárka) i v chlubivé větě v patičce textu, stává se toto autorovo vychloubání dokonce velmi směšné… a to nezmiňuji špatné uvedení snad každé druhé věty po přímé řeči (kapitálkou). Jinak ovšem chválím invenční příběh, který - v konkurenci nezvykle - se pyšní i pointou, dále svěžím tempem a schopností pobavit. Přes osobní pobouření nad autorovou zbytečnou arogancí proto hodnotím velmi vysoko.


Lulu Fairy

Celkový dojem - 8/10
Jazyková úroveň - 10/10
Slohová úroveň - 7/10
Celkem - 25/30

Občas překlep. Podvakráte, není (podle PČP) slovo, správný tvar je "na dvakrát" Takových výrazů je tam víc. Povídka je napsaná opravdu dobře, smekám. Líbí se mi gradace i příběh, i když se místy ztrácel pod nánosem zvláštních výrazů.


Temnářka

Celkový dojem - 10/10
Jazyková úroveň - 10/10
Slohová úroveň - 10/10
Celkem - 30/30

Během prvních třech vět jsem poznala autora, ale to mi nevadí. Je to jako obvykle svérázné, i když je to mnohem přístupnější běžnému publiku, než povídky v předchozích ročnících. Při čtení jsem si vzpomněla na Ajvazovo Druhé město.


Sussanah
Celkový dojem - 10/10
Jazyková úroveň - 10/10
Slohová úroveň - 10/10
Celkem - 30/30

Skvělá věc, jako vždy. Hodně se mi líbil motiv fotografa. Asi se pro příští rok už opravdu musím vyhnout hodnocení, opravdu u tebe nejsem objektivní. Ráda tě čtu a tím fotografem si mi opravdu padl do noty!
.
.
.
.
Tělo Dúdlebana vířilo ve smetanové pěně hnáno vzhůru proudem zlatavého moku.
.
.
.
Technická poznámka:
.
Povídka v Gejtsově wordu měla 21.924 znaků. Leč když jsem ji kopíroval do blogového editoru, začalo mi to řvát, že jsem překročil 40.000 znaků. Převedl jsem Gejtse do prostého textu a zkusil znovu a zase mi to hlásilo přes limit.
Metodou per partes (vložit část + uložit + vložit další + uložit ...) jsem to s pomocí boží vymetl.
.
.
.
Plénootázky a plénoúkoly:
.
1) Poslouchá Cyberštamgast gramec? A vy?
2) Jsou placaté čepice opravdu atributem profesionálních fotografů?
3) Popište, co by si zřídil ve sklepě po babičce Cyberštamgast. A co vy?
-
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 29. listopadu 2015 v 9:18 | Reagovat

Prosím,ještě máš den na ten bokeh, klidně už to můžeš poslat jestli něco máš, ať je tam taky zastoupenej někdo z nováčků. Ostatně na tvoje fotky do projektů jsem hodně zvědavá a těším se na ně. ;-)

2 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 29. listopadu 2015 v 9:47 | Reagovat

Veľmi veľmi dobré. Len Fredy môže eventuelne konkurovať.

Tak, ako neznášam osobne Jurinka, musím s ním tentokrát stopercentne saglasit!(согласны, pozn. prekl. Gosspoda Gúgla)
Vrhnni sa na "normálnu" literatúru, kašli na tieto "zrůdne formy"!
Veľmi veľmi dobré, aj keď sa opakujem...

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 29. listopadu 2015 v 10:08 | Reagovat

[2]: Enemže, poklesslí bísníci si libují ve zrůdných formách.

[1]:
Posláno.

4 Jago Jago | 29. listopadu 2015 v 10:11 | Reagovat

Lulu Fairy by se měla podívat do Internetové jazykové příručky Ústavu pro jazyk český, v níž by zjistila, že i "nadvakrát" je správně. http://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=nadvakr%C3%A1t
Jinak, chlape, to si to nemůžeš po sobě přečíst? Jinak fajn!

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 29. listopadu 2015 v 10:13 | Reagovat

[4]:
Nemohu, moje vrozená kocůrióza mi to nedovoluje.

6 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 29. listopadu 2015 v 11:02 | Reagovat

[4]:

[5]:

Ja to tiež len ťažko a veľmi zriedka dokážem, prečítať a korigovať po sebe - je to bohužiaľ pričasto vidieť, oder?

7 Naďa Naďa | 29. listopadu 2015 v 13:49 | Reagovat

1) Poslouchávala a já taky poslouchávala, teď už máme jiné nosiče.
2) Placatá čepice je znakem dělnické třídy.
3) Palírnu, já taky :-)

8 Ježurka Ježurka | Web | 29. listopadu 2015 v 14:19 | Reagovat

1) asi poslouchal, protože ten existuje už dlouho a já ho poslouchám občas i nyní. Mám.
2) Můj tatínek byl profesionální fotograf a nosil něco jako čepici s kšiltem.
3) Taky mne napadl nějaký šnaps, tedy větší množství, možná i tu palírnu. :-)

9 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 29. listopadu 2015 v 15:42 | Reagovat

Máme radiogramofon, ale je uložený ve sklepě, došly jehly a nikde nejsou.. Možná to bude trím, že je ani nehledáme.
Placatá čepice je oblíbená v poslední době u důchodců-muzikantů.
Palírnu, jak jinak.

Povídka je fantastický , vědecký skoro horor, ale konči docela dobře.
Napiš také něco normálního, ze života, věřím, že by to byla bomba při tvých vědomostech, přehledu. O_O

10 pavel pavel | Web | 29. listopadu 2015 v 17:59 | Reagovat

Tak trochu Vitališ v kraji divů a za zrcadlem. :-D
a krásná doprovodná fotka k tomu. :-)

11 DRAK DRAK | Web | 29. listopadu 2015 v 18:28 | Reagovat

tak na tohle si musím udělat čas,
přechodníky podporuji a dítkám je lehce vnucuji

12 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 29. listopadu 2015 v 18:39 | Reagovat

Voda dokáže věci. Nádherně zachycené. :)

13 stuprum stuprum | Web | 29. listopadu 2015 v 21:53 | Reagovat

Majstrštyk orikokoro. ;-)

14 Van Vendy Van Vendy | Web | 29. listopadu 2015 v 22:03 | Reagovat

Trochu dramatické spuštění gramofonové desky a jinak fantastická úletová jízda.
Kafe zásadně černé. Bez smetany.
I když vyjímečně i černé se smetanou, pokud je rozpustné.
Jinak, povídka sama je tak fantastický úlet, že si ji budu muset přečíst ještě jednou. Ale k tomu fantastickému obrázku na závěr se hodí znamenitě.
(Nedávno jsem dočetla povídky Borise Viana, ten jeho svět je podobně bláznivý!) ;-)  :-)

15 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 30. listopadu 2015 v 12:16 | Reagovat

[7]: Naďa, odkiaľ si zohnala dnes nosičov? To chce ešte dnes niekto robiť takú ťažkú nekvalifikovanú prácu? Alebo sú to "zahraniční hostia ", radi, že majú načierno džob?
(Musia pri nosení nosiť placaté čiapky, alebo si im predpísala uniformu? Uniformu musia nosiť, aby im zakryla nos?)

16 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 30. listopadu 2015 v 12:25 | Reagovat

3) CS, keby pivnicu mal, tak by si tam konečne zriadil obyvačku. (V samotnej obyvačke pre flaše niet kam šliapnuť.) Ja atelier, ktorý už roky nemám, všetky bývalé "ateliery" zaplnené chaosom v zhmotnenej podobe.
2) O módu sa moc nezaujímam, ale čierne barety nosili (pseudo)umelci. Nie su medzi nimi aj fotografi? Placaté skôr uplácaní, keď prší.
1) Dávno všetky, aj drahé, vyhodil. V pivnici našiel ten najhorší, ako nostalgickú spomienku. Hudba už len cez počítač. Bohužiaľ...

17 Bev Bev | E-mail | Web | 30. listopadu 2015 v 15:17 | Reagovat

1) Cyberštamgast poslouchá i gramec.
Já už ne, kočky ho používaly jako přistávací plochu při seskoku z kredence a něco s ním vyvedly, takže přeskakuje jehla.

2) Tatínek jednu takovou nosí a nedá na ni dopustit, ač je jí nejméně pětatřicet let, ale nevím jestli s celkovým počtem nafocených filmů - dvacet tři - může být pokládán za fotografa.

3) Pivovárek a pivnici.
Já taky.

Povídka je jedním slovem PŘEKRÁSNÁ! Je to chytré, nápadité, vtipné, napínavé a perfektně promyšlené se spoustou roztomilých detailů. V každé větě čekalo překvapení a doslova jsem je hltala. Skvělý souboj světla a temnoty. Velký obdiv. :-)

18 Christina Machart z krvavého umění Christina Machart z krvavého umění | Web | 1. prosince 2015 v 0:32 | Reagovat

Znamenité jako ošoupaná samotářská deska trpící samomluvou a skřípavými depresemi, ač se ji chuděra gramofon snaží uchlácholit ukolébavkami libozvučnými (nic naplat, copak má taková deska uši?to si pak v krizových situacích přeje být třeba ušákem!) a hlazením po nezahojených jizvách. Něco mezi Ajvazem Waisem a fejetony ve stařičkých novinách

19 Christina Machart z krvavého umění Christina Machart z krvavého umění | Web | 1. prosince 2015 v 0:34 | Reagovat

Nu, a to že si tam zahrály roli i fotoaparáty rovněž oceňuji !

20 D.n. D.n. | Web | 1. prosince 2015 v 8:39 | Reagovat

1) Gramec sice má, ale ne a ne najít input.
2) Na hlavě placatku, v kapce placatici. Fotograf ve zmatku, koupil si beranici.  
3) Zřídil by si e-shop vysloužilých myší.
Já sbírku podpisů na oprýskaných stěnách.

21 Sugr Sugr | E-mail | Web | 1. prosince 2015 v 20:13 | Reagovat

Zlatavý mok! :-D

22 valin valin | Web | 2. prosince 2015 v 8:30 | Reagovat

Ta povídka mě dočista uchvátila. Dlouho jsem u Tlusťjouchů nebyla a o hodně jsem zřejmě přišla.. musím to dohonit... není nad jehly z gramofonů.. :-)

23 Janinka Janinka | E-mail | Web | 2. prosince 2015 v 14:33 | Reagovat

Já to říkám pořád, že ve sklepě se dají najít neuvěřitelné poklady! A půdy, co teprve půdy!

24 quick quick | 2. prosince 2015 v 21:24 | Reagovat

"Ten sklep po babičce bude prostě do zejtřka vyklizenej!"

Nechám si to do vlaku, jako "Mouřenku", kdy jsem při čtení budila pozornost a spolucestující se snažili nahlédnout, co čtu, když se pořád směji.

CŠ by si ve sklepě zřídil po babičce klokočí.

25 Hanka Hanka | E-mail | Web | 3. prosince 2015 v 14:57 | Reagovat

Páni, to bylo počteníčko! Vzala jsem to natřikrát, protože mě pořád někdo vyrušoval.
Přechodníky jsou prima, odjakživa si v nich libuji. ;-)
Foto těla Dúdlebana ve zlatavém moku je fantasticky strašidelné. Má nádherné barvy, a to oko ... O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama