"Rozbil jsem mu hlavu šutrem a od té doby se tak nějak známe" (VENCA DG)

Pr95B

13. června 2016 v 20:09 | TlusŤjoch |  ProJEKty
Pokračování z http://tlustjoch.blog.cz/1606/pr96

Bylo mi spíláno do spratků, idiotů, vymaštěnců a prasat z pazderny. Jako odkopnutý prašivý pes odbelhal jsem se pryč, bolest po těle i po duši. Proklínaje svět, slovanská božstva, Takikondu - de Klamátorku, Staňďuse, Níťu i Plchmana, propotácel jsem do Nuslí, kde jsem u stánku natlačil do hlavy pár kelímkáčů. Můj organismus musel být událostmi posledních hodin docela rozhašený, neboť jsem po těch pár nechutných desítkách cítil, že ji mám jak
z praku vidle. A navíc plačtivou. Nohy mne neposlouchaly, namířil jsem si to tedy do parku
k lavičkám. Všechny však už byly obsazeny důchodci, co sypali ptáčkům, nebo jen tak tlachali. Chtěl jsem zpohlavkovat dvě dítka školou povinná, co tu četla, no považte, Ferdu mravence, ale tělo jsem měl slabé, znavené, tak jsem jen mávnul rezignovaně rukou a ztěžka jsem si přisedl k jednomu poklimbávajícímu staříkovi. Kmet choval v klíně mrtvé zrzavé koťátko, jenom pacičky mělo to zvířátko bílé jak pěna na Prazdroji. To roztesknilo moji plačtivou opičku ještě více, dostal jsem chuť si s tím dědem pokecat. Starouš[1], jako by vnímal moje myšlenky, otevřel oči, řka:
"Proč piješ? Ty máš přece dar, ty nemusíš být v rauši jako ostatní, abys mohl mluvit s bohy, démony a šety..."
"Sudičky to měly v zadání," zamumlal jsem obloučkem přes jazyk. Pohlédl jsem kmetovi do tváře, jeho neuvěřitelně modré panenky se mi vpalovaly do nitra, periferně jsem registroval i vyšité lipové ratolesti s květem na límci jeho košile. A ty květy voněly tak intenzivně, že kdybych byl včela z Brd, asi bych začal šílet.
"Víš proč rytíř Jindřich Lumír Nitkovský z Nitnice chodíval tvořit do hostince U Kocůra?"
Zavrtěl jsem hlavou. Zajímavé - vůbec mi nebylo divné, jak to, že je v obraze o událostech, které mne potkaly.
"Dřív se tam říkalo Na Mraveništi, bývalo to pradávné kultovní místo vyznavačů Rudigaše. Ten mocný genius loci citlivého básníka silně přitahoval a skrze něj jej Svagikonda de Klamátorka ovlivňovala."
Hleděl jsem na mrtvé koťátko a snažil se zahnat myšlenky na Takikondu. Ať už byly jakékoliv.
"A jestlipak víš, že mravenčí armády strkají do první linie staré a nemocné (zrezavělé) kusy."
To nebyla otázka, to bylo mentorování. Trochu mi to hýblo žlučí.
"To má bejt výčitka, či co? Co mám asi tak dělat, já, nedoštudovanej informatik, kesonář a ludibrionista, aha?"
"Mohl bych ti pomoci, stačí na chvíli vrátit čas do roku nula, stále ještě zbývá několik hodin, mravenčí dělnice-bojovnice se ještě nevylíhnuly."
"Rok nula přece neexistuje," oseknul jsem.
"Zrovna tak neexistuje žádný stav mezi životem a smrtí, Schrödingerova kočka musí být buď mrtvá nebo živá, prostě je třeba otevřít bednu, avšak dokud není bedna otevřena, má to dva konce," odvětil a pohladil zrzavé kotě po srsti. Zajiskřilo to statickou elektřinou a mládě ožilo. Mělo stejné modré oči jako on. Asi bych měl říct On.
"Jsem Sytivrat (Žitivrat) - zachránce (buditel aneb opětný dárce života)," představil se děd a zdálo se, že povyrostl o dobrých třicet čísel.
"Poslouchej," vrátil se k tématu, "celý vtip spočívá v těch přesýpacích hodinách, které jsi viděl v tom tanečním sále, Morana je šlohla správci vesmíru Pramžimasovi, měla pocit, že jí hodinky dodají lesku. Věnovala je pak svému milenci, ten poté nechal nahradit hvězdný prach rzí ze svých vousů. Hodiny odpočítávají cyklus oněch 333 let, jak to zmínil Staňďus - nebožtík, tedy 333 let a 3x33 dní, aby to bylo přesné. Digitální hodiny se nulují čudlíkem, tyhle se dají vynulovat jenom tak, že rozpustíš veškerou rez, kterou obsahují. Tak jako čertík stlačený do krabičky opět vyskočí (a mnohdy mnohem výš než prve), tak i čas se ve stavu nula dlouho neudrží. A pak řeky opustí stará řečiště a vymelou si nová, něco ztraceného se vynoří, něco mrtvého umře navždy, něco nového se narodí, něco bílého stane se černým, něco rusého stane se zrzavým, něco konstantního se stane proměnnou a nezasejvovaný kompjůtr se sám od sebe zrestartuje."
"Rozpustit rez?" vzdychl jsem.
"Ano!" pravil nekompromisně Sytivrat a vtiskl mi do dlaně lahvičku i s příbalovým letákem.

>>BRUTTOX NETOXICKÝ POHLCOVAČ KOROZÍ<<

"Nu nekoukej, padlý slovanský bůžek podřadné kategorie si taky nějak musí vydělávat na živobytí, tři rekvalifikační kurzy pro zapomenutá božstva jsem musel absolvovat, než jsem dostal licenci na produkty drogistické, farmaceutické a kosmetické. Omlazující krém na vrásky, pilulky na potenci a písek na nádobí, jen považ; ale ani lstiví bohové germánští to nemají jednoduché, Thor se zaprodal do komiksu, Loki se upsal stříbrnému plátnu."
Na chvíli se odmlčel, bylo cítit, jak mu sebelítost svírá hrdlo, leč odkašlav si, pokračoval v instruktáži:
"Mrawijové a jejich mutanti mají špatný zrak, nejdůležitějším komunikačním prvkem jsou mravenčí pachy."
"Jo, o tom nám úča taky něco říkala, proto v každém mraveništi žije celá řada parazitů, kteří využívají toho, že dokáží ten puch napodobit."
"Lépe bych to zformulovati nedovedl," ušklíbnul se Sytivrat a postříkal mne jakýmsi hnědavým hnusem ze stříbrného flakonku. Pak, strčiv obživlé kotě do kapsy svého řasnatého roucha, povstal a zmizel v počínajícím soumraku.
"Proč zrovna já?" pomyslel jsem si.
"Mohl to být Staňďus, ale věz, že bohové nemají rádi intelektuály, ti věří jen sami v sebe a ve svou vědu; takže jsi na forhontě, chlapče..." zaševelil odér lipového květu, který se stále ještě vznášel nad lavičkou.
.
Poprvé tramvají, podruhé rolls-roycem a do třetice taxíkem. Tři mé mise hostivařské!
Odhodlaně jsem stisknul lahvičku s Bruttoxem v ruce a via kadibudka prosmýkl jsem se do salonu. Takikonda krmila v koutě mravenčí larvy. Ty, které se už zakuklily, ukládal Justicián do bočních lóží tanečního parketu. Otřásl jsem se hnusem; tahal je po jedné, neboť ty zapouzdřené potvory byly větší jak pivovarský kůň. Proběhl jsem mu za zády, vyskočil na pódium a skryl se za hodinami. Využiv toho, že se zrovna přetáčely, odmontoval jsem krytku a prolil důkladně zrnka rzi Bruttoxem. Zadeklovav je zpětně, chystal jsem se vypařit, ale vtom se v mém zorném úhlu objevily sadařské nůžky na živé ploty s dlouho rukojetí. Směřovaly přímo na můj krk. Ten plesnivý stařík mi prostě nedá pokoj. Šipkou vpřed jsem se vyhnul jeho nástroji a zarazil mu hlavu do podbřišku. Upustil nůžky a začal mne škrtit. Jeho rukavice smrděly chlévskou mrvou, až mne to nutkalo ku zvracení. Oči mi lezly důlků, žilka na spánku mi pulzovala, ozval se praskavý zvuk. Nepukla to však moje krční páteř, jak jsem si myslel, ale byla to první mravenčí kukla v lóži číslo pět. Jak v mlhách jsem zahlédl siluetu dělnice-bojovnice; kráčela majestátně přes sál zahradníkovi na pomoc. Odrazil jsem se v zoufalství nohama od země jako žabák a překotil Justiciána na záda, jen to zadunělo. Sevření kol mého krku povolilo a navíc jsem nahmatal na zemi ty nůžky. Chvíli jsem zaváhal, vzpomněl jsem si na ten sprduňk, co jsem dostal, když jsem jako dítě rozstříhal v nestřežené chvíli babičce krajkované záclony. Ale situace si žádala rozhodnou akci, tak jsem je použil. Zahradník, ač ve většině příběhů bývá vrahem, byl tentokráte oběť. Ale zdálo se, že i já mám na kahánku. Po obličeji mi přejela mravenčí makadla a já byl blízek mdlobám. Odporná dělnice-bojovnice mne sondovala, hruď měla otrněnou něčím, co vypadalo jako stovky hřebíky, rezavé chloupky na zadečku. A že mají mravenci i žihadlo, to nás ve škole neučili. A zdálo se být jedovaté. Kusadla se pomalu zlověstně rozevřela, žihadlo se natrčilo...
Pak ale Bruttox pohltil poslední zrnko. A vše se propadlo do bílé tmy. Pramlha houstla jako mléko, co se sváří v krajáči, všechno ztratilo tvar. Před očima jsem měl slizký škraloup, který mne ve školce nutili dopíjet[2], ten se pak dále přeměňoval na hutnou nudli dětské rýmičky. Kolotalo to a bublalo. Ztratil jsem pojem o čase i prostoru. Vteřiny prorůstaly tichem, jako ty ovečky, co jsem počítával před spaním. Bílý beránek trknul mne hlavičkou do ramene.
"Připoutejte se, prosím, chystáme se přistávat. Nerada vás budím, hezky jste ten let z Barcelony prospal, ale za chvíli budeme na Ruzyni, teplota sedm stupňů," nakazoval mi hlas fešné letušky.
"Sedm stupňů je ideální teplota piva," rozumoval jsem.
"Spláchnu ten hloupej sen," řekl jsem si a rovnou z letiště jsem si to zamířil ke Kocůrovi. V pátek tam bývá našlapáno, ale moje místo u štamgastského stolu bylo, zaplaťpánbůh, volné.
"Čau, klikaři, tejden tu nejseš a dějou se věci," přivítal mne Plchman a jeho kalné oči zažebraly o další dávku alkoholu.
"Dva laky na rakve," luskl jsem prsty na zevlujícího pikolíka, abych se dozvěděl, proč mne nazývá klikařem.
"Staňďus minulou sobotu umřel, prej experimentoval s mochomůrkama a votrávil se, pablb jeden; dopoledne tu byl pan Holous, přinesl parte a že prej všechno dědíš ty. Toho rojsíka, ty vole, toho ti tedy závidím, musíš mě v tom někdy svízt..." rozpovídal se Plchman a vraziv do sebe oba panáky, mlel dál:
"Jo, a Níťovi vybuchl kotel, když se pokoušel uvařit vlastní pivo s ňákou spešl příchutí, chtěl ho na oslavu, prý nominovali jeho surrealistickou sbírku >>Korodující formikárium<< na literární cenu."
"A hledala tě tu nějaká móóóc pěkná zrzavá buchta," připojil se starý Štamba a podal mi vizitku. No, vizitku, byl to kus děrného štítku, na kterém bylo zdobným písmem napsáno:

>> TAKIKONDA<< rychloprádena a chemická čistírna.

"Máš jí zavolat," dodal zbytečně. Zatočila se mi hlava od radosti.
A dostal jsem chuť tančit.


Hodnocení:

Cirrat - Ekyelka - Sikar:
Lahoda, pane Jahoda. Oceňuji především inovaci v práci s jazykem i ve struktuře. Opět je to něco jiného, než to bývalo dříve, a osobní vývoj autora kvituje se s povděkem. O něco méně se kvituje pak v doplnění k dablspejsovině, jež se tu a tam vyskytla (leč v daleko menší míře), je používání tvrdého enteru na konci řádku, kdy se nedělí odstavec - tajpwrajtrovina (to w je neznělé). Oproti některým dřívějším dílům, která se podobala spíše horské dráze, tady se jedná o příjemný slowfox, kdy jsou všechny změny sice komplikované, leč podle daného řádu. Také se mi velmi zamlouvá, že povídka má začátek, průběh i konec, a také že děj ji příjemně od začátku až do konce vyplňuje tak akorát - nikde neplandá prázdné povlečení, ani deka příběhu není příliš nacpaná do velmi malé cejchy.
Umírněnost v jazykové ekvilibristice textu velmi prospěla. Tvůj styl je jedinečný a velmi známý, ale někdy je až vyčerpávající prokousat se na konec - což naštěstí není problém tohoto textu. Je to čtivější, víc ukotvené a přesto si to zachovává rozvernost a mnoholičnost, na kterou jsem u tebe zvyklá.
Přesto všechno mi chvílemi činilo potíže zůstat u textu po celou souvislou dobu. Nerada to přiznávám, ale zhruba po první návštěvě Staňdovy vily jsem se musela do čtení nutit. Jako by vyprávění ztrácelo dech pod nánosem kolorovaných vět. Po nějaké době a pár odstavcích to zase nabralo tempo a jazykovou vstřebatelnost, ale tohle zpomalení spádu nebylo příjemné.
Co bylo velkým kladem pro příběh, je začlenění cesty časem i při zachování obvyklých pravidel. Takový sladký bonus navíc pro zmlsané čtenáře.
Zatím nejméně experimentální TlusŤjoch, jakého jsem četl. A nemohu se ubránit dojmu, že navzdory zavedenému stylu i nejlepší. Mix motivů brakových detektivek, přesně odměřeného humoru, zde bylo dokonce i lehce zabroušeno směrem k hororu a jemné erotice. Tradičně taky pár narážek na realitu, včetně daplspejsového problému, který se však vyskytl také. Co na to říct? Mohu hodnotit je v porovnání s ostatními povídkami. Dobré čtení.



[1] Neplést se slangovým výrazem pro mok pivovaru Staropramen.
[2] Akce "Mléko všem předškolákům", schváleno Ministerstvem zdravotnictví.


Plénootázky a plénoúkoly:
.
1) Kdy tančí Cyberštamgast?
2) Jaký má vztah Cyberštamgast k mravencům? A vy? A co mravenčí líh - viz http://tlustjoch.blog.cz/1202/e44
3) Začne chodit Plchman do hostince U Váhy? Debatujte.
4) Nakreslete Rudigaše.
.
.
.
Bonusy a lákačky:
.
Nechť P.T. ctihodná obec čtenářská sama navrhnouti ráčí, co by jako bonus mělo vymeteno býti.
.
 

18 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | 13. června 2016 v 20:23 | Reagovat

===== zase blbne editace - nedělá to odkazy ====

2 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 13. června 2016 v 21:40 | Reagovat

Četla jsem to s napětím, co ze všeho vyleze. Už jsem si zvykla docela na jména "upravená", fantazijní situace proložené realitou. Dobrý, pestrý sen s nábojem ironie. Rozhodně napínavé a přitom srozumitelné čtení.
Prostě  řečeno: líbilo se mi to víc než jindy. :-)

3 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 13. června 2016 v 21:46 | Reagovat

1. Když se vrací z hospody.
2. Nemá je rád, neb jednou si sedl do mraveniště, když v lese dřepl za účelem vykonání potřeby a kyselina mravenčí mu nahlodala pytlík.
3. Asi moc ne, protože je škrťa a nerad utrácí a nikdo mu zadarmo pít nedá, už ho znají.
4. Neznám ho a fantazie mi přestala pracovat, takže raději kreslit nebudu. ;-)  :-D

4 VendyW VendyW | E-mail | Web | 14. června 2016 v 7:56 | Reagovat

Nóó, dost dobrá haluz..... copak jsi u Kocůra popíjel než si to napsal? :-D  :-D

5 D.n. D.n. | Web | 14. června 2016 v 9:30 | Reagovat

1) Myslím, že v mysli tančí stále.
2) CŠ má mravence v prstech pravé/levé ruky. Občas s ní musí zatřepat a mravence vytřepat.
Já si občas čtu v knize Univ. Prof. Dr. Jana Obenbergera: Ze života mravenců.  
3) Plchman vybírá hostince po čuchu, název je pro něj podružný.
4) Rudigaš má bílou čepičku, a on sám hnědou barvičku.

6 Ježurka Ježurka | Web | 15. června 2016 v 16:41 | Reagovat

Zajímavé a napínavé čtení. Něco jiného, než jsme zvyklí leckde číst, proto čtivé. :-P

7 quick quick | 15. června 2016 v 22:19 | Reagovat

1. Jednou za sto let v době cyberštamgastího úplňku.
2. Veskrze kladný, pokud se s nimi nemusí dělit o pivo.
3. Když najde sponzora.
5. Není k nalezení, objevená prázdná lahvička odrezovače a postřiku proti rzi růžové budí obavy.

Čtením je nutno se prokousat. Prokousávám se.

8 Bev Bev | E-mail | Web | 16. června 2016 v 14:22 | Reagovat

1) Při zásahu bleskem.

2) Nevyhraněný. Já taky.

3) Pokud hostinec U Kocůra nelehne popelem, nebo se nepropadne do země, tak nezačne. Oddělit štamgasta od jeho stolu v jeho domovském lokálu je stejné, jako vyrvat hlemýždě z jeho domečku.

Povídka je PŘEKRÁSNÁ, velký potlesk a obdiv. :-)

9 Miloš Miloš | Web | 19. června 2016 v 18:33 | Reagovat

"mravenčí armády strkají do první linie staré a nemocné (zrezavělé) kusy." - zajímavé, to je jako když v době bitev bez podpory letectva vojevůdci takticky obětují pěchotu, levé křídlo apod.
Mrtví asi zpomalí postup nepřítele a třeba předtím i způsobí nějaké ztráty nepříteli.

"Spláchnu ten hloupej sen"  - podívám se na dno láhve a spláchnu starosti :)

10 Sikar Sikar | 21. června 2016 v 9:01 | Reagovat

Můj komentář jinak již znáš. Takže:

1) kolem sedmé flašky
2) blamáž!
3) no jistě, bez debat
4) já a kreslit?

ceš mamance

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama