"Rozbil jsem mu hlavu šutrem a od té doby se tak nějak známe" (VENCA DG)

Pr96

13. června 2016 v 20:07 | TlusŤjoch |  ProJEKty
Zde jest má soutěžní povídka do soutěže Zimní spánek (http://triumvirat.cz/2015/11/zimni-spanek-2015-2016/)

Napište nám povídku v žánru pivopunku, téma budiž "Rez je prevít".
.
.
Ku čtení odporučuje se zápaliti si cigaretu "Zlatá horda":
.
.
.

NEHNĚVEJTE SE NA PRADLENKY.
.
.
V pátek bývá U Kocůra našlapáno. Přiletěl jsem ten den z týdenní dovolené ve Španělsku a dostavil jsem se později než obvykle; zaplaťpánbůh, mé místo u štamgastského stolu bylo volné.

"Byl to magor," přivítal mne Plchman a jeho kalné oči zažebraly o další dávku alkoholu.
"Dva laky na rakve," luskl jsem prsty na zevlujícího pikolíka, abych se dozvěděl, kdo je oním magorem míněn.
"Nitkovskej, neasi?"
"Prej je nezvěstnej, říká se."
"Byl to magor," zopakoval Plchman." Jako každou středu si dal svejch sedm černejch piv a zamknul se na hajzlíku. Víš, co tam dělával, ne? No jasně, psal tam tu svoji nekonečnou báseň na roli toaleťáku. Výčepáka to žralo, taková spotřeba papíru, tak mu tam zhasnul."
"A zařval rolouvr, po anglicky, vtipálek," vmísil se do debaty chraplavý hlas starého mládence Staňďuse od vedlejší stolu.
"Měl by raděj nalejvat pořádnou míru," zavrčel jsem nevraživě a obvyklým gestem jsem naznačil Plchmanovi, že to do sebe kopnem.
"A Níťa furt nevylejzal, sakra, ta píše; před zavíračkou na něj bušil vehementně berlema i starej Štamba a nic, tak pak volal výčepák chlupatý. Ti se s tím nepárali, vyrazili dveře, ale hajzl byl prázdnej. Vymetýno!"
"Poliši, bah!" pravil opovržlivě Staňďus. "A toho čerstvýho nápisu salám & lajkuj na prkýnku si ani nevšimli, hlupáci, dyť je to do vočí bijící, unesli ho teroristi."
"Typickej Staňdus, milovník braku, podprahovejch příběhů, mysticismu a slovanského bájesloví, bohatej švihák, excentrik a intelektuál," pomyslel jsem si nechal ho žvanit.
.
Cosi mne kouslo do lýtka. Sehnul jsem se pod stolek, vyhrnul jsem si nohavici a spatřil jsem na noze pobíhati dva rezavé mravence. Odlovil jsem je do krabičky od sirek. Praštil jsem se při tom honu do hlavy o desku, až to zadrnčelo. Nohy stolu odskočily o píď vpřed a nedopité pivo se mi vylilo za krk.
"Co blbneš, vole?" volal popuzeně Plchman.
Když jsem mu chtěl peprně odseknout, praštil jsem se ještě jednou, tentokrát do ramene a to tak bolestivě, že jsem sjel ze židle na podlahu. Ruka, snaživši se zpomaliti můj pád, nahmatala na odrbaném linu dvakráte přeloženou navštívenku, jíž kdosi podložil stůl. Bezděčně jsem ji spolu s mravenci uložil do kapsy a funě jako prase na bukvicích, usadil jsem se zase tak, jak se na pořádného štamgasta patří, a objednal na udobřenou dublovanou zelenou. Sám ten peprmint moc nepiju, mám po něm brčálové sny, ale Plchman, ten si ho pochvaluje.
Hlava mi třeštila jako divá, toho posledního panáka jsem ani nedopil, lípnul jsem na umakart stolu velkomyslně pětikilo na útratu a houpavou chůzí pražských flamendrů odebral jsem se k domovu.
.
Neobtěžuje se ani si sundat oděv, hodil jsem sebou na postel a hledal po kapsách cigára. Ale byla tam jen krabička s mravenci a ta umolousaná vizitka. Vlastně to ani nebyla vizitka, byl to jen kus děrného štítku, na kterém úhledným písmem barda Nitkovského skvěl se nápis

>>Takikonda de Klamátorka<<
a telefonní kontakt.

Číslo se mi podařilo vyťukat až na počtvrté, lehce opojený dyskalkulik[1] a dablspejskreatorik[2] to nemá věru lehké.
Hlas Takikondin zněl mi lahodně.
"Pan Nitkovský je milý hoch," řekla procítěně po představovacím ceremoniálu.
"Vy bude plavovláska, že?" Začal jsem si ověřovat svoje představy; představy libé, přelibé.
"Ne, jsem zrzavá jako Schrödingerova kočka. Ale ptal jste se na Lumíra, ne?"
"Níťa se je přece Jindřich..."
"Moc toho tedy o něm asi nevíte, plným titulem zove se rytíř Jindřich Lumír Nitkovský z Nitnice. Psychicky strádá, jeho rozpolcenost ho dovedla až do chorobince Dra Lošáka; když se někdo jmenuje Lumír a je duší ortodoxním ruchovcem, tak to má těžké, velmi těžké, věřte mi..."
Nechtělo se mi teď debatovat o vztazích kosmopolitní školy Lumírovců s národomilnými Ruchovci, když jsem měl na drátě tajuplnou zrzku. Chtělo se mi tančit, ale nohy mé byly malátné a mobil mi těžknul v rukách.
"Má v Praze i svou rodovou tvrz a ta mu chátrá..." Linulo se ze sluchátka melodicky.
Slova se slévala v amazonský veletok a já vnímal jen ten měkký, proteplený tón de Klamátorčina hlasu a oči se mi klížily, ale chuť tančit byla stále neodbytnější.
"Jestlipak by si ta zrzavá Schrödingerova kočka se mnou zatrsala?" Rotovaly mé myšlenky v soustředných kruzích jako v polonéze, konec konců původem je to taniecchmielowy, tudíž mému srdci blízký.
"V zahradním altánku? Říkala v zahradním altánku? Vepři? Ve tři?" Snažil se mozek o zasejvování alespoň něčeho z toho rozhovoru, který pomalu přerůstal v dialog.
.
Upadl jsem do náručí Morfeova možná dřív, než došly baterie v mém mobilu. A ve snu jsem s Takikondou tančil v odvážných kreacích, její pohyby byly nesmírně ladné, takřka jsme se nedotýkali podlahy. Leč když se naše hlavy k sobě přiblížily při divoké otočce a já pojal úmysl ji políbit, změnila se její ústa v ohromná mravenčí kusadla. Acidum formicicum[1] čpavě mi zavanula do nosu a já se probudil vedle postele zamotán do prostěradla, který bys mohl ždímat. V lebce mi to tlakovalo jako sifonové lahvi, krk se mi jevil přeražen vedví, Sahara na patře. Neobratně jsem se vymotal z lajntuchu a strhal ze sebe i propocené džíny.

"Bum, bác, leťte do kouta!" zahalekal jsem po erbenovsku, abych trochu prošťouchl ten knedlík v krku. Moc to ale nepomohlo a navíc mne začalo svrbět lýtko. Místo, kam se mi zahryzl včera ten hmyzák, bylo zarudlé a nateklé.
"Mravenci, mravenci," zahudral jsem pomstychtivě a silou vůle přinutě hrabky, aby se neklepaly, otevřel jsem opatrně krabičku zápalek. Byl tam jenom jeden - a mrtvý jak zákon káže; buď mne včera dobrý duch alkoholu obdařil na chvíli dvojitým viděním, nebo ten druhý brabenec prchnul - a bůhví, třebas jsem s ním v noci vskutku tančil. Nejistým krokem jsem se došoural k lednici a aktivoval vyprošťováka. Lahodný mok chmelový zavlažil mé útroby a šedé buňky mozkové se pomalu začaly dostávat do kondice.
"Altánek!" zatetelilo se mé nitro. Zapnuv kompjůtr, vygůglil jsem tu Nitkovského tvrz.
"No jasně, Záběhlice, jezdí tam desítka, to se bude dobře pamatovat." Vtloukal jsem si trasu do palice, neboť můj mobil byl definitivně vyhaslý, nabíječku jsem v pátek ztratil při frejích někde v Nuslích.
.
Všechno mi jelo jako na zavolanou. Cestu k hostinci U Kýrů znám poslepu, chodívával jsem tam hrát mariáš. Odtud je to jen co bys kamenem dohodil ke splavu záběhlickému; pak už jen stačí sledovat klikatý tok Botiče, slavného to potoku pražského, prý pojmenovaného po italském malíři Botticellim. Meandry zavedly mne neomylně k rozvalinám rodové tvrze snílka Nitkovského.
"Kudy však k altánku?" drbal jsem si hlavu nerozhodně a kroužil kolkolem jako řetízák na Matějské pouti.
"Já jsem se zaběhla, já jsem se zaběhla, kočka ze Záběhlic..." Zazněla zčistajasna rozverná, divoká, nespoutaná a lákavá melodie. Šel jsem za ní jako hlodavci za píšťalkou krysařovou, a ejhle, branka. No, to je gól - kovová tepaná vrátka s měděnou cedulkou "Zahradnictví J.L.Nitkovský".
.
Zamčeno nebylo, panty zaskřípaly a já vstoupil. Cestička sypaná pískem točila se okolo skleníků, dále pak skrze živý plot z dřišťálů Thunbergových, jejichž rudé plody leskly se v podzimním slunci jako rubíny v pupku indických tanečnic, a poté už jsem tu vytouženou zahradní besídku spatřil. Dřevěný altánek choulil se pod mohutným dubem-drnákem a vypadal tak menší, než ve skutečnosti byl. Štípané šindele na střeše a vyřezávané sloupoví obrostlé břečťanem dodávaly místu na útulnosti. A právě odtud zazníval refrén té písně o zaběhlé kočce záběhlické. Někdo tu musí být. Nedočkavě jsem vkročil dovnitř. Avšak místo toho, aby se má duše rozehřála blahem, palčivě byla zasažena kopřivou zklamání. Uprostřed altánku u malého stolku krčil se na židličce malý, seschlý, umolousaný stařík. Všechny atributy ukazovaly na zahradníka. Nahrblá postava poněkud neochotně vypnula stařičký gramofon a krákoravým hlasem mne informovala, že pan rytíř není doma.
"Ale jako mezihostitel mohu vám nabídnouti naše domácí pivo. Poslední výstav pana Nitkovského."
Ten chlapík se mi nelíbil. Kůže nažloutlá, samá vráska, oči vpadlé, pichlavé a určitě bude trpět loupáním v zádech. Ale moje vnitřnosti žádaly o zavodnění, tak jsem na jeho nabídku mlčky kývnul a bez vyzvání jsem se usadil na lavici u zdi. Stařík heknuv námahou, složil přede mne celou basu pivních kuželek.
"Ty, vago!" neudržel jsem se, "litrovky!" A hned jsem jedné sloupnul čepičku. Ano, umím otvírat lahváče skusem svých čelistí, byť mi to můj zubař imrvere zakazuje.
"Jmenuji se Justicián Just," pravila ta seschlotina skřípavě.
"Hledám jistou Takikondu, de klamátorku," řekl jsem poté, co jsem vyprázdnil obsah flašky ve stylu "pomalý exáč".
Stařík se schoulil ještě více, hrudník mu zavibroval zimnicí, leč slovo z něj nevypadlo. Šáhnul jsem tedy po druhém pivku a vyčkával. Když jsem dopíjel třetí, zahradník spustil. Nikoli však o Takikondě, ale o tom moku, který jsem konzumoval.
"Svrchně kvašené ze sladu s vysokým podílem pšenice, nefiltrované, obarvené karamelem z medu lesních včel brdských. Jest tmavě zakalené s bohatou pěnou. Nakyslého, poněkud hrubšího doznívání dosahuje se tím, že se do várky přidávají rezaví mravenci Myrmica ruginodis. A rez dá pivu říz."
"Je to pitelné velmi," mlasknul jsem si spokojeně, "leč ptal se po Takikondě."
"Jméno mrtvé kněžky není radno vyslovovat, obzvláště ne v roce Mochomůrky," zaševelily téměř nehlasně zahradníkovy okoralé rty a staříkovým tělem opět zalomcoval zimničný třes. Chtěl jsem mu oponovat, ale neodbytně se ozval můj močový měchýř.
"Toalety jsou venku. Za dubem," pravil Justicián, jako by mi četl myšlenky.
.
Zvedl jsem se a podlaha se se mnou zhoupla. To pivo vám teda mělo grády.
Byť mi dávalo nutkání mých vnitřností zabrat, musel jsem vzdát, chca nechca, hold mistru řezbáři. Stříšku kadibudky podpíraly dvě sochy z lipového dřeva znázorňující jakési bůžky, dveře byly zdobeny rytinou a vypalovaným písmem. Odstrojiv se, usadil jsem se pohodlně a kochal se interiérem. Otvory ve tvaru mnohopaprsčitých sluncí pronikalo sem jemně světlo a změkčovalo kontury tvarů.
A pak jsem uviděl tu poličku nade dveřmi. Byla zcela zaplněna popsanými rolemi toaletních papírů.
"Sebrané dílo rytíře Nitkovského," uchechtnul jsem se. Nicméně, zvědavost mi nedala a já, vykonav úlevně potřebu obojí, šáhl jsem po jednom spisku. Není nic nepříjemnějšího, než když vám při stoji na špičkách spadne na hlavu tucet mravenců. Zaklel jsem jak pohan a ohnal se po nich levačkou. V zuřivé té akci strhla mne kila mého korpusu do vývrtky a já svým břichem žďuchnul do dveří, až to mlasklo. Šambrána zárubně se otřásla a já vyletěl ven. Očekával jsem pád do pažitu, ale nohy mé sklouzly se po dubovém parketu. Byl jsem v nádherném tanečním sále. Na vyvýšeném pódiu tyčily se mohutné přesýpací hodiny zasazené do slonovinového rámu. Však místo písku, byť je to neuvěřitelné, pohybovala se temná rudohnědá rez. Pád posledního zrnka oznámil patnáctou hodinu.
"Inu, ten záchůdek má dva východy, tak to rytíř Nitkovský z Nitnice nechal vyprojektovat," ozval se hlas za mými zády.
Otočil jsem rychle jak korouhvička při závanu severáku. Takikonda! Měď jejích dlouhých kučeravých vlasů na chvíli oslepila můj zrak.
"Říkal, že nežijete...," vydechl jsem.
"Kdo?"
"Starej Just, ten zahradník."
V jejích zelených, hlubokých očích zračil se bezmezný údiv.
"Byl jste v altánku, že? Musíte být velmi senzitivní. Justicián už není mezi námi, dneska to bude přesně dvacet pět let, co ho v besídce našli, hrůza, panstvo tenkrát prý odjelo na měsíc do Mnichova na bierfest, a když se vrátilo, objevil komorník kostru toho nešťastníka. Nikdo neví, jak skonal, hmyz a potkani zlikvidovali všechny měkké tkáně..."
Její hlas byl podmanivý, sametový, krásně modulovaný; k čertu s tím podivínským zahradníkem. Usmál jsem na ni. Úkosem zaregistroval jsem pohyb na pódiu, hudebníci v podivných hábitech na pokyn svého kapelmajstra počali hráti. Uklonil jsem se de Klamátorce, jak jsem si to pamatoval (safra, kolik je to let?) z tanečních. Ona mne však sama chytla za rámě a vedla mne v ohnivém tanci, který jsem neznal. Omotal jsem si Nitkovského dílo kolem hlavy jako rituální čelenku a oddal se zcela rytmu. Bylo to jako v tom snu včera. Oba jsme slastně hmouřili oči. Okolní svět přestal existoval, její vlasy mne zašimraly na tváři. Bože, jak opojně...
Pak se ozvalo zabouchání. Ten syrově surový kakofonický zvuk mne donutil otevřít oči. Ležel jsem ve své posteli a kdosi se na mne neurvalým bušením dobýval. Zmaten jak lesní včela z Brd (sakra, proč se mi sem pletou myšlenky toho mrtvého zahradníka), pootevřel jsem přes bezpečnostní řetízek dveře své garsonky. Škvírou tou začal na mne proudit příval nevybíravých slov naší milé paní domovnice.
"Vy to tedy vedete, mladíku, včera vás sem polonahého s jakýmsi turbanem na hlavě přivleče nestoudná zrzavá poběhlice, podívejte se, tohle není žádný veřejný dům, to tedy tolerovat nehodlám, vy zhovadilče. A navíc ti mravenci, čtyři, opakuji čtyři, vylezli po stoupačkách z vašeho bytu a šmejdili mi po kuchyni. Objednala jsem desinsekční četu, přijdou v pondělí a vy to zacálujete, s tím počítejte. A nečumte na mne jak tele na nový vrata, vy padouchu!" zakončila rázně, odplivla si a zmizela.
Schlíple jsem se odšoural do ložnice. Džíny ležely v koutě a jako kdyby se mi vysmívaly. Zlomeně jsem se usadil na pelest. Měl bych si asi zopakovat teorii časových smyček a mámení smyslů. Budík ukazoval půl deváté, jeho tikání mi šlo na nervy. Chytil jsem si hlavu do dlaní a nahmatal jsem ten toaleťák. Odmotav ten pruh papíru ze své kštice, táhnul jsem ho za sebou jako smuteční stuhu do kuchyně. Káva, černá jako gabro a horká jako peklo, to bylo to, co jsem potřeboval, "pořádnýho lógráka, šmrncnutýho tuzemákem", jak by řekl Plchman.
První kofeinový hlt mne zbavil třesu a já začal studovat tu záchodovou bumážku. Reflexivní lyrika Nitkovského mne moc neoslovila, leč roloval jsem dál. Ale po třinácté otočce jsem ucítil mravenčení v lýtku. A jako vyražené pojistky civěl jsem na nadpis:
"Poema o Rudigašovi, zlém démonu starých Slovanů, milenci bohyně smrti Morany, pánovi mravenců, lesních Πvjád[5], korozí a rzí a o tom, kterak ho vyvolati a kterak mu sloužiti."
Odkvačil jsem ku kompu a začal zběsile gůgůlit. Heslo Rudigaš se nevyskytuje, hlásil tvrdohlavě internet.
"Staňďus, tady může pomoci jedině Staňďus." Hodil jsem oko na počítač a zkontroloval datum a čas, byla sobota, 09:09:09. U Kocůra otvírají v deset, to se ještě stihnu vysprchovat a nagelovat si hlavu.
.
Akorát vytahovali roletu, když jsem došel; a než mi stačili natočit první hladinku, zjevil se i Staňďus. Mávnul jsem naň, aby si přisedl, a na pingla, že ta pivča budou dvě. Po nezbytném přiťuknutí začal jsem Staňďusovi líčit, co mne potkalo za trampoty.
"Zrzaví mravenci, říkáš, hmm..."
"Jo, koukni na mý lejtko!" Vykasal jsem si nohavici a ukázal mu kousanec, otok už sice splasknul, zarudnutí vybledlo, ale pořád to bylo zřetelné. Staňďus si poposunul lennonky na nose směrem dolů, shlédnul ranku, pokýval rozvážně hlavou, pak si poposunul lennonky na nose směrem nahoru a pustil se do studia toaleťáku. A já mu paralelně nadšeně líčil taneční kreace s dívkou zrzavou jak Schrödingerova kočka.
"Stop!" houknul na mne můj spolustolovník, "tak Takikonda, jo? A Rudigaš?"
"Jo..."
"Hele..., odskočím si s pískem, ty zatím nakup ňáký lahvoně a půjdem ke mně, začíná to být zajímavý, zajímavý... a nebezpečný," zamnul si ruce Staňďus a vyrazil k toaletám, nesa si s sebou i mobilní telefon.
Dali jsme si pak každý ještě jedno na stojáka, aby hospoda netratila a odebrali se do Staňďusovy vily.
.

Jen málokomu ze štamgastů se sem podařilo dostat. To stavení mne ohromilo, v architektuře se nevyznám, ale celé to tu bylo vzdušné a prostorné. A Staňdusova pracovna, to byl svět sám pro sebe. Masivní psací stůl vévodil místnosti, kolkolem knihovny až do stropu, hustý koberec s orientálními vzory příjemně hřál do nohou. Pohodlně jsem se usalašil v hlubokém křesle u okna, zatímco Staňďus prohledával police s knihami.
"Mám to," zahlaholil zanedlouho a hmátnuv do útrob knihovny, zamával vítězně nad hlavou ohromnou bichlí vázanou v teletině.
"Tady to je - Rotengeist - hruoza hwózduv šumauských, od duchozpytců Vohryzka, Vocaszka a Vokurky z Vokovic," předčítal Staňďus zlacený titulek a usadiv se pak u pracovního stolu, pokračoval v citacích. Nasliněnou inkoustovou tužkou dělal si při tom poznámky.
"Poslouchej - je tu i odkaz na germánské učence, i ti se zmiňují o Rudigašovi a o ohnivých mravencích z Böhmerwaldu. I samotný Thor se raději zdekoval, když byl Rotengeist nablízku, neboť pán mravijow byl i pánem korozí, kterým by ani kladivo Mjöllnir nemuselo odolat."
"A co Takikonda?" ptal jsem se netrpělivě.
"Trpělivost, chlapče, musím projet čtvrtou kapitolu, pak ti řeknu."
.
Schoulil jsem se v tom ušáku jako ježek, když cítí predátora a po očku sledoval ruku Staňďusovu, jak bystře rejdí inkoustovkou po papíru. Usnul jsem sladce z té nečinnosti a až výkřik:
"Nechrápej, vole!" mne vrátil do reality.
"Shrnu to," pokračoval Staňďus, "Rudigaš, v germánské mytologii Rotengeist, povstal jako jistá forma kvašení a zahnívání v mokřadech šumavských. Trochu při tom asistovala i Živa, staroslovanská bohyně plodnosti. Ta krásná zralá žena s letními květy a klasy v náručí měla zrovna nějaký splín nebo co, tak trochu matce přírodě napomohla. Podloží těch rašelinišť je bohaté na krevel čili hematit; což je odvozené z řeckého αιματoεις - krev; a nerost tento obsahuje v sobě až sedmdesát procent železa (ferrum). Takže lze směle tvrditi, že Rudigaš byl slovanský Ajronmen. Živa mu dala do vínku vládu nad rzí, nad rzí anorganickou i organickou. Vlivem vlhka Rotengeist rezavěl a jeho tělo tak dostalo barvu, podle které mu staří Slované dali jméno; epidermis korodovala, rez odpadávala, ale pokožka se obnovovala.
Dech Rudigašův zhoubně působil na kovy i na rostliny. Bytost to byla divoká, rozjívená, zlomyslná a smyslná. Vokurka z Vokovic se domnívá, že při jeho stvoření dostala se mu do krve šťáva z bobulí calla palustris[6], jedovaté to byliny v mokřadech šumavských tehdy hojně rostoucí. Nicméně když chtěl, dokázal být Rudigaš dvorný a okouzlující, jeho šarmu podlehla na čas i Morana, bohyně smrti."
Zavrtěl jsem se v křesílku, přehodiv nohu přes nohu.
"Klid, už se dostáváme ku Takikondě," zamručel Staňďus a otočil list s poznámkami.
"Vladyka Pribigněv, taky nervák a kruťas k pohledání, rozhněval se jednou na svoji pradlenu Svagikondu, když na jeho slavnostním rouchu zůstaly po praní rezavé skvrny. Nic nedbaje na její pláč a tvrzení, že to je z té vody z rašeliniště, poručil, aby ji pomazali medem a vsadili svázanou do mraveniště. Avšak děvy, ana byla vlečena pacholky na mýtinu, povšiml si Rudigaš, který zde tropil blíže nepopsaná alotria, a na první pohled se do ní zamiloval. A spáchal první a poslední dobrý skutek ve svém životě. Uprosil Živu, aby Svagikondu učinila královnou mravenců. A hmyz tak té dívce rudovlasé neublížil, ba naopak, několik trubců se s ní vydalo k nebesům ve svatebním letu, ku kterému se připojil i samotný Rudigaš.
Založila pak novou kolonii, Rotengeist jí věnoval rez travní, neboť věděl, že mravenci Atta dokáží využívat hub jako potravy i jako zbraně, tak to zavedl i ve hvozdech šumavských..."
"Zmutovaná pradlena, jo?" podivil jsem se, ale Staňďus, nenechav se vyrušit, předčítal dál.
"A když měsíc vstoupil do novoluní, přišly si pro vladyku na jeho dvorec dvě mravenčí dělnice-bojovnice zvící medvěda-brtníka a ukousaly mu oudy veškeré."
"Takže jsem tančil skutečně s mravencem?"
"Zmermomocnila[7] tě?" zeptal se zkoumavě Staňďus, červenaje se. "Nu, je to důležité, neboť Vocaszek píše, že zhrzená bohyně Morana, když už měla dost výstřelků svého bývalého milence, přesvědčila Peruna-Hromovládce, aby bleskem Rudigaše srazil do magnetického lože uprostřed slatin šumavských. Tím přišla o svou moc i kněžka jeho Svagikonda, královna mravijow. Ale vždy jednou za 333 let, v roce Mochomůrky praslovanského kalendáře se část její síly po dobu, co Veles vládne přírodě, vrátí a ona hledá lidského trubce kontaminovaného houbou rzi travní. A z tohoto sodomistického spojení z vajíček vylíhnou se dle věštby líté mravenčí dělnice-bojovnice a potáhnou na Šumavu, aby kyselinou ze svých zadečků rozleptaly tu magnetickou kobku, která vězní pána jejich královny. Rudigaš k životu navrácený ovládne atakem svých ohnivých bojovnic pivovary české, bavorské, štýrské a tyrolské a skrze pivo šmrncnuté rzí promění lid zdejší ve své otroky. Takže, jak?"
"Ne, jen jsem s ní tančil," vyhrkl jsem popuzeně, leč vzpomínka na ten rej dělala mi dobře na duši.
"Zdá se, že jsi silný jedinec, odolal´s jak kontaminaci mravencem, tak i tím pivem. To Níťa, ten ne. Pojď sem," zakýval na mne prstem Staňďus, "něco ti ukážu." A vytasil svůj mobil. Přistoupil jsem k jeho pracovního stolu jako nepřipravený študák před katedru a hodil oko na displej.
"Tohle jsem vyfotil na toaletách U Kocůra, dívej!"
"Vidím jen rezavou odpadní trubku."
"Počkej, zvětším to."
A pak jsem to spatřil, v šupinkách korodovaného kovu se jasně rýsovaly kontury obličeje nešťastného barda Nitkovského.
"Raději volil smrt, než-li Svagikondu, nyní Takikondu, splynul s kovem té trubky. Čest jeho památce..."
Dlouho, předlouho, jsme dojatě mlčeli. Pak Staňďus zvedl sluchátko domácího telefonu:
"Pane Holousi, připravte Rolls-Royce."
"Jdeme, musíme zlikvidovat to pivo z Nitkovského tvrze," otočil se pak ke mně.
Rolls-royce je fakt super auto a pan Holous skvělý šofér - v Hostivaři jsme byli v cukuletu.
"Tudy," zavelel jsem, ukázav rukou na branku. Rychlými přískoky hbitě jsme dosáhli altánku. Nikde nikdo, mrtvé ticho kolkolem.
"Tu basu přitáhnul z támhle toho výklenku," informoval jsem Staňďuse poněkud zbytečně, neboť on do onoho místa instinktivně zamířil a pustil se do destrukce.
"Něco si musím schovat k analýze," zamumlal Staňďus a vstrčil si jednu kuželku do hluboké kapsy svého baloňáku.
Metali jsme zuřivě lahvemi o zeď. Řinkot tříštěného skla zněl v zahradní besídce tlumeně a křaplavě, jako když ti chiropraktik rovná páteř. Zbývala poslední basa, když jsem náhle spatřil na stěně stín rýče.Tichošlápek Justicián Just se k nám nenápadně připlížil v zahradnických staroslovanských střevících z lýčí, které tak skvěle tlumí hluk. Mlčky na mne zaútočil tím obávaným zemědělským nástrojem. Uhnul jsem stranou v poslední vteřince. Ostří rýče mne minulo a s buchnutím rozštíplo prkénka přepravky. Zahradník sám stržen silou úderu zapotácel se a jeho slamák odlétl mu z hlavy. Z řídkých vlasů odpadávaly mu částečky rzi. Otočil k nám svůj obličej, v jeho očích plála nenávist, tváře plné rezavých flekanců dmuly se námahou a ústa plná vykotlaných zubů syčela:
"Ó, Takikondo, ó, Takikondo!"
Zůstal jsem jako přimražený, ale naštěstí zasáhl Staňďus. Ten nesportovní, netrénovaný, pacifistický intelektuál nakopl tu zahradnickou kreaturu do pozadí takovým přímým nártem, že by i Bican zbledl závistí. Justicián rozplácl se o zeď a omráčen svezl se po ní zem. Bleskově jsme dokončili svoji misi a valili zpět do auta. Pan Holous to otočil přes ručku a během několika minut jsme byli zpět před vilou. Staňďus vystoupil a pravil:
"Pan Holous tě hodí domů, pospi si a zítra přijď, já budu ještě bádat dál."
Dopřál jsem si jeden šláftruňk a šel na kutě, byť byly teprve čtyři hodiny po poledni.
V hlavě jsem měl časový guláš. Drahnou dobu jsem zíral do stropu a přemítal nad zrůdnou přeměnou Justiciána Justa, o nádherných vlasech de Klamátorky, o zhrzené Moraně a taky o tom, co by se bývalo bylo stalo, vlastně nestalo, kdyby měla Pribigněvova pradlena pořádné bělidlo. Do toho mi naskočila reklama na mýdlo s jelenem, ale to už jsem, myslím, spal jako zabité nemluvně.
.
Kuropění, podle výkladu etymologického, by mělo začínat zpěvem kohoutím, nikoli třaskavými zvuky naší milé paní domovnice, provázenými, jak jinak, mocnými údery na dveře. Vysokým, pisklavým hlasem mi z chodby sdělila, že na mne dole čeká nějaký pán.
Nějaký pán? Justicián to asi nebude, když použila slovo pán, v případě Justově by to bylo vobejda nebo vochmelka.
Hodil jsem se bleskem do textilu a vyběhnul před barák. U chodníku jsem spatřil rolls-royce a pak i pana Holouse, který na mne zuřivě mával šoférskou čepicí se štítkem.
"Honem! Můj pán. Medle ho museli unýst!" vykřikoval chraplavě a otvíral mi dveře limuzíny.
Ani jsem se nestačil připásat a pan Holous po bondovsku svižně vyrazil. Naštěstí se v ulicích žádný policista nevyskytoval, jinak bychom se na pokutách nedoplatili.
Staňďusova pracovna byla vzhůru nohama, jen ten bytelný psací stůl stál neochvějně na svém místě jako sluj blanických rytířů. A list vytržený z poznámkového bloku -významně pohozený na klávesnici- musel přilákat zrak každého návštěvníka. Zpráva začínala tak, jak to mají intelektuálové v oblibě, ano, citátem:
"Ten chlapík tancuje šíleně, kousla ho snad tarantule... (E.A. Poe)"
Polilo mne horko a četl jsem nevěřícně dál:
"Sorry, ale nedalo se odolat, koneckonců jsem lepší tanečník jak ty. To pivo má vskutku zajímavý, plný šmak... Kdyby se experiment zvrhnul a já to nepřežil, postarej se. prosím, o pana Holouse. Je to sirotek."
Osten žárlivosti mnou projel jako ostrá čepel Saracénovy šavle. Zuřivě zmačkav tu odpornou mesydž do kuličky, mrštil jsem jí proti knihovnám.
"Ó, Takikondo, ó, Takikondo!" zavyl jsem táhle jako stepní vlk.
Vypitá láhev Nitkovského pšeničného ležáku se povalovala v koutě, a támhle, u převráceného křesla, sakra, to jsou přece křídla, blanitá hmyzí křídla, velká jako rogalo. Po páření si je královna ulomí a sní je, aby získala energii, tak nás to učila naše pančelka na devítce, naskočilo mi učivo přírodozpytu. Ale Takikonda raději, jak bylo nabíledni, sežrala Staňďuse. Zavzlykal jsem a pan Holous smekl čepici se štítkem. Poplácal jsem ho soustrastně po rameni a pak jsem beze slov jako malý Jarda utekl z vily.
.
Motal jsem se Prahou zmateně jako slepý na křižovatce, ale automatické podvědomé mechanismy fungují spolehlivě a já jsem najednou stanul před domovským hostincem U Kocůra. Výčep se chvěl nadšeným řevem štamgastů.
"Co se děje? " optal jsem.
Plchman, dav mi herdu do zad, radostně zahlaholil:
"Pivo, přivezli nové pivo "Rudigaš", zaváděcí ceny, no považ, krýgl za patnáct vočí."
"Nepíte to, nepíte to!" zaječel jsem a vrhnul se na výčepáka. Dopadlo to tak, jak se dalo čekat, starý Štamba mne přetáhnul přes holeně berlemi, Plchman mne dvakrát třísknul korbelem po kebuli a pak mne štamgasti společnými silami vymetli na chodník, že "prej ať se uklidním".

Pokračování - http://tlustjoch.blog.cz/1606/pr95b




[1] Podle 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí "Duševní poruchy a poruchy chování" patří dyskalkulie mezi "Specifické vývojové poruchy školních dovedností" pod kódem F 81. 2. (Wikipdie).
[2] Dablspejskreatorie je duševní porucha charakterizovaná neodbytným nutkáním vrazit mezi dva znaky mezeru navíc (Kočkopedie).
[3] Kyselina mravenčí (Malý chemik).
[5] pivovarské Najády
[6] Ďáblík bahenní.
[7] Každej normální člověk by řekl: "Ošukala tě?", ale Staňďus byl stydlín, no; pozn. štamgastů z hostince
U Kocůra.
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | 13. června 2016 v 20:24 | Reagovat

==== blbne editace - odkaz na pokračování se neobjeví - tož je to tuten link http://tlustjoch.blog.cz/1606/pr95b

2 Oby Oby | 14. června 2016 v 4:27 | Reagovat

Přišla, ale nestihla přečíst. Je toho moc... :-)

3 Naďa Naďa | 14. června 2016 v 18:32 | Reagovat

Dala bych to na odkaz v normálním černobílém provedení, mohla bych si to vytisknout, tohle je pro mě uvelmi náročné, škoda...

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 15. června 2016 v 8:08 | Reagovat

[3]:
I tohle se dá vytiskat.
Chceš-li, mohu ti to poslat jako word dokument mailem.

5 Miloš Miloš | Web | 19. června 2016 v 18:24 | Reagovat

To je gejzír ostrovtipu.

"psal tam tu svoji nekonečnou báseň na roli toaleťáku"
Kerouac On the Road také napsal na roli papíru, ale zřejmě trochu tvrdšího a vzhledem k tloušťce knihy i role musela být bytelnější.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama