"Rozbil jsem mu hlavu šutrem a od té doby se tak nějak známe" (VENCA DG)

Pr97

11. července 2017 v 22:31 | TlusŤjoch |  ProJEKty
.
Hodnocení se zpozdilo: Takže vymeteno bez hodnocení.
.
.
.
TlusŤjoch: Dva batůžky aneb děsuplný příběh inženýra Smýkoně.
.
Firemní mikrobus se skřípěním zaparkoval na nevelkém parkovišťátku.
"Konečná, všichni ven," zahlásil řidič úlevně a prokřupal si prsty.
"Můj ty Tondo kolenatej, kam jsem se to přihlásil," povzdechl si v duchu inženýr Smýkoň, křestním jménem Jan, když před sebou spatřil prosklené železobetonové monstrum ve tvaru obrovského vigvamu, které se nešetrně zařezávalo do brdského hvozdu.
"Vítejte v našem experimentálním studiu," zahlaholil rozšafně prošedivělý stařík ve výstředním fialovém sáčku a popošel k vystoupivším.
"Jsem doktor Krúžik s čárkou nad ů. Pojďte, prosím, dál," zadrmolil rádoby vtipnou představovací frází a gestem ruky je pobízel, aby se neostýchali a směle vstoupili. "Toto není team building, ba právě naopak. Od teď nebudete Hadrba Ondřej, Füllök Imrich, Šibřinová Helena, Osmitz Esmeralda či Smýkoň Jan, ale bojovníci, kteří hledají sebe sama. Moje asistentka, slečna Šťastná vás seznámí s detaily."
"Kočka," ocenil svůdné tvary asistentčiny druhý náměstek Hadrba a nakroutil si knírek v očekávání věcí příštích.
"Po tři noci a po tři dny tu budete spolu," zašvitořila slečna Šťastná. "Tyto dveře z tvrzeného olovnatého skla," ukázala ku vchodu, "se teď zavřou." Servomotorek tichounce zavrněl a veřeje se natěsno zaklaply.
"O stravu se vám postará náš kuchař, pan Sázavský."
"Ferdinand," zaburácelo to za jejími zády. Sto dvacet kilo živé váhy v zástěře se teatrálně uklonilo a nabídlo frekventantům mísu jednohubek se sušeným masem.
"Po tři dny a po dvě noci tu budete bez spojení," zopakovala lepá asistentka, jedva se frekventanti zakousli do nabízené krmě. "Žádný signál tu není, žádný internet, žádná pojítka s okolním světem. Za čtyřiačtyřicet hodin se rozhodne, kdo z vás se stane sekčním radou a východ se otevře a první vyjde vítěz s certifikátem našeho ústavu, s certifikátem, který uznávají v sedmdesáti sedmi zemích po celém světě, včetně Júesej a Číny…"
"Sype to ze sebe jako z rukávu." pousmál se Smýkoň Jan, zaměstnanecké číslo CZ0256 a jal se studovat interiér. Zevnitř vypadala budova ještě větší, ale už ne tak nehostinně. Za vstupní halou, vkusně oddělený živými ploty, rozkládal se volný prostor porostlý travou.
"Ano, opravdová prérie, Jene," pravil s pýchou v hlase doktor Krúžik, vida kam se inženýr Smýkoň zahleděl. "Nuž, pojďme; každý tu máte své týpí, můžete se si ho během kofíbrejků pomalovat svými symboly, barvy vám na požádání dodá moje asistentka."
"A támhle… je co?" otázala se zajíkavě vedoucí odborná referentka Šibřinová, ukazujíc lehce se třesoucím prstem na podivnou konstrukci z kůlů.
"To je pověstný šaman Tři Líce od Ghost river, získali jsme jeho mumii ve slevě, když Britské muzeum rozprodávalo svůj depozitář v dobách krize; byl to vskutku výjimečný muž, neváhal otrávit slabošského náčelníka a do čela kmene dosadit svého bratra, bylť v bylinkách dobrý," rozpovídal se nadšeně doktor Krúžik majitel a šéf experimentálního studia. "Ale vy musíte být ještě lepší a vynalézavější, jen opravdový bojovník je hoden získat pozici sekčního rady. A jsem to já, kdo to posoudí, já, doktor Krúžik, mediciman nových časů," řečnil stařík dále, rozkládaje rukama na všechny strany. "Takže se snažte, přes noc si dáte indiánské jméno, které bude vystihovat váš charakter, duševní schopnosti a sílu mysli."
"Tak to ty bys byl Medovej Jazyk," zamumlal si pro sebe potichounku Smýkoň Jan.
"Večeře nebude?" hodila technický dotaz Helena Šibřinová. Sama sice držela skoro celý rok dietu a moc nejedla, ale chtěla se tak trochu zviditelnit.
"Nejlépe se rozjímá na lačný žaludek," odpálkoval ji Krúžik netrpělivě a pokynul své asistence. Ta, vykročivši k přítomným s táckem panáků, pravila strojeně:
"Tady je šláftruňk a běžte brzy na kutě. Nechť je vám velký Manitou nakloněn. Dumejte, rozjímejte, sněte. Je to v zájmu vašeho kariérního postupu."
"Indiáni přece nepili ohnivou vodu," namítl první náměstek Füllök, domnívaje se, že se v nabídce skrývá nějaký úskok.
"Bojí se, že kdyby sedl na lep, mohl by přijít o body, pablb," pomyslel si Smýkoň.
Shovívavý úsměv slečny Šťastné ujistil frekventanty, že o léčku nejde; tak to tedy do sebe kopli. Sličná asistentka jim ještě rozdala plánky objektu. Záchodky, kuchyň, sprchy a správní jednotka byly přilepeny k obrvigvamu na vnější straně, křížem proti sobě; částečně zapuštěny pod zem, ohniště a totem byly označeny patřičnými symboly.
První se do svého týpí odebral snaživý druhý náměstek Hadrba. Flegmatický Honza Smýkoň šel poslední, měl chuť na cigáro, ale tady se asi kouřit nesmělo. Otráveně sebou hodil na lůžko z jakýchsi travin, ruce si dal za hlavu a nepřítomně čučel do vrcholu svého obydlí.
Ze skrytého reproduktoru se ozvaly šelestivé zvuky šamanského chrastítka doprovázeného bubínkem.
"Prý jsou v tom chřestýší ocásky," rotovaly Smýkoňovi v šedé kůře mozkové útržky znalostí získané četbou mayovek. V hlavě mu po chvíli začalo hučet, před očima povstala mu rudá mha.
"Jasně, ten zatracenej, starej, užvaněnej dědek s medovým jazykem nám do toho drinku namíchal dávku peyotlu." Zaměstnanecké číslo CZ0256 se malátně otočilo na bok a snažilo se plnit zadaný úkol.
"Jméno," vířilo Smýkoňovi v mozku zmateně. "Jak jen se jmenoval ten domovníkovic spratek, co mi ukradl batůžek? Hnal jsem ho tenkrát uličkami k řece a spílal mu do hovad, paznehtů a pazgřivců, jak jsem to slyšel od dědy v řeznictví, když káral učedníky".
To žbluňknutí a ten tlumený výkřik si bude pamatovat do smrti. Tělo toho spratka vydala řeka za dva dny. Batůžek se nenalezl nikdy. Toho batůžku mu bylo líto víc. Svěřil se s tím ale jenom babičce a ta dobrá žena klepla dva králíky z chovu a z jejich kožek spíchla mu tlumok jiný. Voněl senem a prazvláštním živočišným pachem. Vzpomínka na ten odér působila naň jako narkotikum a onedlouho nacházel se inženýr Smýkoň v náručí Morfeově.

*****

Úderem deváté hodiny ráno asistentka Šťastná přesně podle stanoveného plánu budila frekventanty, hopkajíc jako zajíček od týpí k týpí.
"Porada je za deset minut u totemu," šveholila mile.
"Nuže, jaká jste si zvolili jména?" tázal se Dr. Krúžik hnedle, jak se rozsadili kolem kultovního kůlu. "Kdo chce začít?"
"Chundelatý Grizly," představil se překotně Füllök a bouchnul se do kosmaté hrudi, doufaje, že to zapůsobí mužně, přemužně.
"Tažný Kůň…, neutahatelný." snažil se ho rychle trumfnout druhý náměstek Hadrba.
"Posloucháš Ťulíky?[1]" neodpustil si glosu Smýkoň.
"Jsem Kukuřičný Klas," odhalila hrdě své jméno vedoucí odborná referentka Šibřinová. "Neboť kukurůza jest rostlina nezdolná a užitečná!"
"Výborně, výborně, výborně," rozplýval se doktor Krúžik.
"Mně říkejte Jarní Laštovice, jsem svěží jako vánek, který ohlašuje konec zimy," rozzářila se Esmeralda Osmitz, když na ni přišla řada.
"Excelent, excelent, excelent," pokračoval ve svých chvalozpěvech doktor Krúžik.
"Dva Batůžky," pravil pevně inženýr Smýkoň, rozhlížeje se sveřepě kolem, jsa připraven čelit posměšku všech.
A vskutku, všichni včetně slovutného doktora filosofie a psychologie se dali do smíchu.
"Do hurónského smíchu," pomyslil si Smýkoň.
Asistentka Šťastná si něco zuřivě zapisovala do svého notýsku vázaného v pravé bizoní kůži. Koutky úst jí pocukávaly, jak se snažila krotit svůj řehot.
"No jasně, co taky lze čekat od ajťáka," vyrážela ze sebe Esmeralda hihňavě. "Obzvlášť takového, co experimentoval s emočním ovládáním počítačů via hnutí mysli."
"A já su Tři Lžíce," zapitvořil se ironicky Sázavský, který na servírovacím stolku přivezl jakési quasi lívance neurčité barvy a nějakou zavařeninu pachu nevábného. Inženýr Smýkoň, na oko lhostejně, sáhl po jedné z placek a rozvážným žvýkáním zakrývaje své rozrušení, zadumal se. Vlastně ani nechtěl být sekčním radou. Do toho ho nahecovali kolegové.
"Přece nedopustíš, aby to dostal ten bonzák Hadrba," říkali. Zaměstnanecké číslo CZ0256 se zlostilo samo na sebe, na kolegy - hecíře, na doktora Krúžika, na Štastnou a i na spolufrekventanty. Než Smýkoň dojedl, smích utichl a asistentka Šťastná jim rozdala na krajích opálené Á čtyřkové papíry a obyčejné tužky:
"Teď na tyto papíry zaznamenejte slabiny svých soků, slabiny a jejich negativní vlastnosti. A také zevrubně popište, jak byste se svými rivaly zametli. Toť váš dopolední úkol. Pak můžete odpočívat až do tří, kdy bude pozdní oběd u táborového ohně."
Smýkoň Jan zalezl do týpí ihned, co jim lepá asistentka se svým šéfem zmizela z očí. A vztekle házel na papír špínu na své protivníky. Odporný, udavačský text prokládal praktikami inkvizitorů tak, jak je znal z kultovní knihy "Kladivo na čarodějnice". Žilka na spánku mu pulzovala jako medúza na útěku. Z repráčku se zase ozvalo to protivné šamanské chrastítko, zprvu tichounce, po chvíli intenzita stoupala; ten zvuk zarýval se mu do hlavy jako zobák strakapouda bělohřbetého do kmene nemocného stromu. Popsav v transu čtvrtý papír, strhl z těla propocenou košili a omotav si ji kol hlavy, padl na lože jak kytka do hrobu. Jeho rozbouřená mysl se zklidnila a spánek, z počátku konejšivý, unášel ho mimo realitu menežerských pletich a úskoků. Sen jako tichošlápek přikradl se vzápětí.
Ing. Smýkoň viděl sám sebe sedět v kanoi z borové kůry, podobné té, co mu jako dítěti vyřezal děda vykosťovacím nožem. Plavil se na jezeře, které nemělo začátku ni konce, sám, samotinký. Paprsky zapadajícího slunce barvily hladkou hladinu do zlatova a pozvolna zahušťovaly vodu tak, jak pektin marmeládu, kterou v létě pravidelně vařívala z lesních jahod jeho babička. Nosíval si ji pak do školy ve svém batůžku ke svačině, neboť byl jako dítě neduživý. Ticho, voda a nebe vrůstaly do sebe, zlato měnilo se v nach. Ticho, voda a nebe drtily křehké plavidlo ze všech stran a s ním i inženýra Smýkoně…
Ten tlak na prsou ho probudil. Rozespale zašátral nejistě dlaněmi po hrudníku a nahmatal plátěný tlumok.
"Do prkenný vohrady, to je přece ten můj utopený batůžek."
Puch vycházející z tlumoku mu něco připomínal, ten pach znal… Jistě, brigáda v drůbežárně v Libuši, nasládlá pachuť krve kuchaných kuřat, štiplavé závany močoviny, pot učnic s neholeným podpažím...
Váhavě šáhl po přezce, chystaje se batůžek otevřít, ale uši drásající řev mu zarazil ruku. Hlas patřil Esmeraldě Osmitz a vycházel ze sprch. Smýkoň hodil batůžek na zem a vyrazil k umývárně.
Odborná referentka Šibřinová hryzla kapesníček a oční stíny rozmazané pláčem stékaly jí po tváři. Mlčky mu uvolnila místo ve dveřích.
"Srdce, někdo mu vyrval srdce," zavzlykala mu v ústrety Jarní Vlaštovice, marketinková specialistka.
"Vypadá spíš jako Zmoklá Slepice," zavtipkoval v duchu poněkud nevhodně Ing. Smýkoň na její účet. "Feministky z oddělení pro rovnou příležitost, ty by mne hnaly, kdyby mi do lebky viděly," uvědomil si vzápětí zahanbeně a raději stočil pohled směrem k oběti.
Tělo prvního náměstka Füllöka leželo v pravém rohu umývárny v tratolišti krve. Z rozmašírované hrudního koše - rozježena do všech stran - trčela polámaná žebra. Kůže z lebky byla stržena. Druhý náměstek Hadrba Ondřej klokotavě zvracel do odtokového kanálku; zbytky nestráveného jídla strašidelně bubnovaly o mřížku, jinak v umývárně panovalo dusivé, tíživé ticho. Nehlučně jako bezmotorový kluzák dorazil i Dr. Krúžik následován svojí atraktivní asistentkou.
"Co to…"
"Je to uděláno sekerou," řekl Smýkoň, přemáhaje knedlík v hrdle.
"Tomahawkem," jal se oponovat šéf experimentálního studia.
"Zavolejte policii, na co čekáte, člověče!?" rozkřičela se Šibřinová.
"Není tu signál, musím k sobě do ofisu, tam je pevná linka," zadrmolily bledé rty Dr. Krúžika.
Otočiv se na patě, vyběhl stařík z kuchyně, hodiv ještě přes rameno otřepanou frázi:
"Ničeho se nedotýkejte."
"Indiáni prý jedí srdce svých nepřátel, síla mrtvého posílí ducha vítěze," mumlal si Smýkoň pro sebe a přemítal, je-li v jeho batůžku opravdu to, co si myslí.
Hadrba se zvedl z podřepu a začal si horlivě sprchovat hlavu studenou vodou.
"Kde je ten zatracenej dědek? Co mu tak dlouho trvá, jdu za ním, já tady nebudu," rozhodla se Esmeralda Osmitz. Nemotorně se otočila na podklesávajících kolenou a chystala se vyjít z umývárny. Honza Smýkoň ji gentlemansky podepřel, řka:"Doprovodím vás." Hadrba, utřev se do půl tuctu papírových ručníků, následoval je, pátravě se rozhlížeje na všechny strany. Asistentka Šťastná capkala v závěsu za nimi, zatímco vedoucí odborná referentka Šibřinová držela nedobrovolnou stráž u mrtvého, neboť ji obestřely mdloby.
Aby se jeden dostal do ofisu Dra Krúžika, nutno mu bylo vystoupati vzhůru po točitých schodech; praktický vědec chtěl mít shůry přehled o všem, co se na prérii šustne.
Smýkoň směle pootevřel dveře a opatrně postoupil do místnosti. Byla prázdná, po Dru Krúžikovi ani památky. Leč překocená židle svědčila o zápasu. A starobylý telefon na pracovním stole byl roztřískán na cimpr campr. Ing. Smýkoň se sehnul a sebral z koberce ptačí pírko.
"Soví," konstatoval. "Pokud Apač slyšel sovu, blížila se smrt." dodal cynicky. A současně si uvědomil, že stejné pírko bylo přilepeno na zkrvaveném torzu hrudního koše nebožtíka Füllöka. Obhlédl ještě jednou celou místnost, otevřel skříně, ale z polic naň vždy vykoukly pouze řady šanonů.
"Nikde nic," konstatoval a přešed k oknu, vykoukl ven. To, co spatřil, ho zneklidnilo.
"Za mnou!" zavelel zupácky a řítil se jako hladový kojot do prérie k pohřebnímu místu, kde mělo spočívat balzamované tělo Tří Lící. Na márách však ležel zohavený korpus Dra Krúžika. Kol skalpované lebky kroužily blíže neurčené hmyzí roje a tři masařky již dokonce hodovaly. Mužova čelist byla vykloubena, brada šla směšně šejdrem a v ústech chyběl jazyk. Půlka tohoto orgánu, pomazána medem, byla připíchnuta šípem na doktorovo břicho jako obecní vyhláška na kostelní vrata. A maska sovy byla pryč, jen šest prachových pírek povalovalo se na místě, odkud zmizela. Asistentka Šťastná vykvikla jak podřezávané podsvinče a závan jejího dechu roznesl peříčka do prostoru.
"1 + 1 + 6. Osm bitů v bytu," projela profesní deformace hlavou Ing. Smýkoňovi.
"Osm pírek v jednom gramu - osm skalpů ve vigvamu…" našeptávala mu dekadentní múza z peyotlu vzešlá. Smýkoň se štípl do nosu, aby přelud zahnal a mohl se zkoncentrovat na obhlídku zamordovaného učence.
"Med!" pravil posléze zadumaně. "Kdo měl přístup k medu? Kde je kuchař?" A nečekaje na odpověď, rázoval si to ke kuchyni. Hadrba, Osmitz i Šťastná jej slepě následovali jako housata kačenu.
.
Nateklé tělo Ferdinanda Sázavského spočívalo na bedničce se šampaňským, obličejem otočeným ke dveřím, ano, k strávníkům čelem, pomyslel si Smýkoň, když jej spatřil. Obličej kuchařův vypadal děsivě a odpudivě. V prázdných očních důlcích měl vraženy lžičky kávové, z úst mu trčela lžíce polévková; leb samozřejmě bez čupřiny.
"Tak schválně, v kterépak kapsičce mého batůžku budou ty oční bulvy," zvažovalo v duchu zaměstnanecké číslo CZ0256. "Podle Chí kvadrát rozdělení mi to vychází na tu levoboční. I když… možná už mám ve svém týpí i ten batůžek od babičky."
"Jeden z nás je vrah!" pravil druhý náměstek Hadrba a významně se podíval po Ing. Smýkoňovi.
"To je logické," odvětil tento, mna si ušní lalůček. "Ale i vrah se může stát sekčním radou, není-liž pravda, Tažný koni?"
"Tohle už není hra," zakvílela hystericky Esmeralda. "Já chci pryč, já chci pryč!" A kvapem opustila kuchyňku. Našli ji, jak tříská hlavou do výstupních dveří v pravidelných intervalech, buch-buchbuch-buch, buch-buchbuch-buch.
"To sklo neprorazí ani protitanková střela a otevře je jenom automat," citovala (patrně ze stavební dokumentace) asistentka Šťastná. Vzala láskyplně Jarní Laštovici kolem ramen a rozplakala se.
Potácivou chůzí se ke skupince přišourala vedoucí odborná referentka Helena Šibřinová, rytmické bušení Esmeraldiny hlavy ji probralo z mdlob spolehlivěji než salmoniak, ke kterému se v těchto případech dává čuchnout. Oční stíny Kukuřičného Klasu rozmáčené slzami a opětně zaschlé vypadaly jako nepovedená karikatura válečných barev apačských.
"Někdo z nás je vrah," zopakoval druhý náměstek Hadrba. "Ale já jsem připraven!" dodal výhružně, vytáhnuv ze záňadří porcovací nůž, kterého se tajně zmocnil v kuchyni.
"Tiše. Poslouchejte. Venku je pěknej fičák, i přes to sklo je to slyšet, zdá se, že přichází bouřka, cítím to v kostech," řekl inženýr Smýkoň se skrytou obavou v hlase.
Šleh! Na vteřinku se dveře prozářily bleskem klikatým jako matka zmije. Pak se ozvala rána a rázem byla tma jako v pytli, tma tmoucí, černoucí.
"Pojistky šly kukat." okomentoval to lakonicky Smýkoň Jan a pohotově aktivoval svůj zapalovač; jako kuřák ho nosil stále při sobě. Mihotavý plamínek ozářil bledé obličeje přítomných. Druhému náměstkovi Hadrbovi stékal na levé paži pramínek krve. Řízl se vlastním nožem. Zřejmě to s chladnými zbraněmi moc neuměl.
"Urazili jsme duchy předků," hlesla nepřítomně vedoucí odborná referentka Helena Šibřinová. Znělo to dutě a rezignovaně.
"Všichni zemřeme," špitla souhlasně slečna Šťastná.
"Blbost…, kde je jistič?" zatřásl zhurta jejím ramenem Smýkoň.
"Vedle Krú-krú, Krú-krú…, vedle Krúžikova ofisu, pod schodištěm…" odpověděla koktavě asistentka.
"Hlídej squaws, Tažný koni, jdu to nahodit," zavelel ing. Smýkoň a svítě si koksákem, vyrazil do temnot. V mládí se často účastnil orientačních přespolních běhů, takže najít rozvodnou skříň byla proň hračka.
"Fiat lux!" vyřkl slavnou formuli a cval jističem. Vigvam ožil světlem a bouřka se už nezdála být tak hrůzostrašná. Nicméně, jakési neurčité hlasy přeludné, snad hučením větru vzniklé, vábily Smýkoně, aby se vrátil do svého týpí obhlédnout tu zhmotnělou vidinu.
Na lůžku teď ležely batůžky dva, vskutku přibyl ten z králičích kožek. Smýkoň Jan ho fascinovaně pohladil proti srsti, vnímaje v prstech hebkost jednotlivých chloupků. Zvědavě rozepnul přezku, copak as obsahuje? Hnilobnost udeřila jej do nosu. Střeva, to musí být střeva. Něco se stalo. Zaměstnanecké číslo CZ0256 bleskově skrylo oba batůžky pod přikrývku a ozlomkrk pádilo do výstupní haly.
"Kde je Jarní Pěnice?" vzkřiklo zadýchaně.
"Zmizela, je fuč, vypařila se, ty vrahu," rozječel se nepříčetně druhý náměstek Hadrba alias Tažný Kůň."
Asistentka Šťastná se zvonivě rozesmála a začala křepčit, poskakujíc z jedné nohy na druhou, drmolíc si do taktu dryáčnickou píseň:
"Už je fuč, už je fuč, nůž se drží obouruč, už je fuč, už je fuč…"
Smýkoň Jan vyťal jí políček, až to mlasklo: "Šlehla sis peyotl, co? Káčo jedna! A nám jste ho narvali včera kolik?"
Asistentka Šťastná vzdorovitě zavrtěla svou rozkošnou hlavinkou a člunkovým během zamířila do prérie. Tažný Kůň zaržav, následoval ji. Doufal, že z ní vymámí dávku též pro sebe, neboť chtěl věřit, že meskalin v peyotlu obsažený ho dokáže ochránit před hněvem duchů. Naiva.
"Mně se chce čůrat," zakňourala Helena Šibřinová, kroutíc se jako moučný červík. "Pojďte se mnou, já se bojím, já se bojím, moc bojím," přemlouvala úpěnlivě Smýkoně Jana, slzičky na krajíčku. Chytivši ho za cíp košile, táhla ho k toaletám. Neochotně se nechal vléci jako čivava na vodítku. A tam našli Esmeraldu. Mrtvola Jarní Pěnice byla opřena zády o záchodovou mísu v kabince č. 2. Břicho měla umně otevřené dlouhým vertikálním řezem. Rty marketingové specialistky byly sešity hrubou dratví humpoláckým stehem.
"To nejsou obyčejné nitě, to je catgut, ze střev," konstatovala vedoucí referentka Šibřinová. Snažila se na celou věc dívat z ryze odborného úhlu pohledu, to aby se odpoutala od syrové reality. Tak ji to učili na všech školeních. A že jich bylo.
"Co jsem si to psal do těch opálenejch papírů? Zasloužila by si, aby tu její jedovatou klapačku někdo jednou provždy zavřel." rozvzpomínal se ing. Smýkoň a v prstech jako by pocítil hebkou srst druhého batůžku. Z myšlenek ho vytrhla z prérie přikvačivší asistentka Šťastná, neboť i ona cítila potřebu vyprázdnit měchýř.
"Kde je druhý náměstek Hadrba?" houklo na ni zaměstnanecké číslo CZ0256.
"Nevědět, Tažný Kůň být pomalý, já utéci mu," odvětila krasotinka ala massa Bob.
"Nu, na mladé klisničky je už druhý náměstek opravdu poněkud dýchavičný," ušklíbnul se Smýkoň.
Obě ženy použily kabinky č. 1 a č. 3; experimentální studium Dra Krúžika bylo vybaveno vskutku velkoryse.
Klišé brakových detektivek "Někdo z nás je vrah" oznámilo, že místo činu poctil svojí přítomností i druhý náměstek Hadrba. Po dvojím dlouhém spláchnutí, které symbolicky nahradilo pohřební řeč, rozhostilo se ve vigvamu bodavé ticho, neboť bouře mezitím ustala. Čtveřice nerozhodně postávala před toaletami, nikdo z nich nevěděl, kam by se vrtnul.
Ztratili pojem o čase. Kulatý měsíc, který jako harlekýnův nabílený obličej drze nakukoval do vigvamu skrze prosklenou střechu, však signalizoval, že druhý den se chýlí ku konci. Únava se jim zračila ve tvářích. Neodbytný deficit spánkový tlačil se jim na oční víčka.
"Úplněk, dneska je šestý úplněk. Apačové mu říkají jahodový," ozvalo se zaměstnanecké číslo CZ0256 suchým, téměř robotickým hlasem.
"Na žádný jahody teď nemám žaludek," otřásla se odporem vedoucí odborná referentka Šibřinová při pomyšlení, že by měla něco pojíst. Motala se jí hlava, kolena jí podklesávala a měla pocit, že ji v lýtkách pracuje šicí stroj.
"Musíme se držet pohromadě," nabádala přítomné asistentka Šťastná a hned se nalepila na zaměstnanecké číslo CZ0256. Očividně kalkulovala, že by ji ten chladný ajťák mohl ochrániti.
"S ním?!?" ukázal Tažný kůň na inženýra Smýkoně.
"Nikdy, nikdy s ním nebudu v jednom stanu!" zařval zlostně, až mu sliny na bradu stříkaly.
Helena Šibřinová opět omdlela a jako pytel brambor skácela se do náruče druhého náměstka Hadrby. Ten, zachytiv ji levou paží, hekl a řekl: "Ji ochráním, beru ji k sobě a vy dva mi zmizte z očí". Výhružně zamával pravicí a jako galantní rytíř odnesl Kukuřičný Klas do svého týpí.
"No, jo vždycky se chlubil, že na každém školení klofne ženskou," ušklíbl se inženýr Smýkoň.
"Pojďme do ofisu, Jene, ten se dá zamknout, mám klíč," dloubla lepá asistentka Šťastná inženýra do boku. Byť cosi v pravé hemisféře mozkové Smýkoně poňoukalo, aby se vrátil ke svým batůžkům, musel uznat, že asistentčin návrh je za daných okolností tím nejlepším řešením. Uzavřeli se na dva západy a pro jistotu ještě vchod zabarikádovali těžkým psacím stolem.
"Myslíš, že se vchod zítra otevře?" chtěla slyšet odborný názor asistentka.
"Otevře se, až bude stanoven vítěz, neboť tak to Dr. Krúžik naprogramoval, ne? Zkus spát, ráno moudřejší večera. Třeba mne něco napadne."
Přitulivše se k sobě bez erotických úmyslů, upadli do neklidného, horečnatého spánku. Noc uplynula rychle, Smýkoň měl pocit, že to je sotva slabá půlhodinka, co zavřel oči.
"Zdálo se mi, že slyším kohoutí kokrhání," sdělila mu optimistickým hlasem asistentka Šťastná, protahujíc se. "A kohout plaší smrt, že?"
"Jistě… Musím si skočit pro něco do svého týpí," odvětilo nepřítomně zaměstnanecké číslo CZ0256 a dralo se ke dveřím. Šťastná, vykasavši si sukni, aby dala svým nohám více volnosti, držela s ním krok. Schody vzali po dvou a stejně svižně si to štrádovali do prérie. Jejich postup se však zastavil hnedle u prvního týpí. Před ním tyčil se originál mučednický kůl, k němuž byl za pravé ucho přibit Ondřej Hadrba tím nožem, který uzmul včera v kuchyni.
"Ten kůl tu nebyl, nemám ho na mapce!" vytřeštila nevěřícně oči asistentka Šťastná.
"A ani on už není kůl[3]." dodal Ing. Smýkoň, míně tím Tažného Koně.
Levé čidlo sluchu druhé náměstka bylo nešetrně utrženo, jak o tom svědčil roztřepený okraj rány.
"Měl by ho někdo vytahat za uši, co vytahat, rovnou mu je utrhnout, slídilovi jednomu. Jo, přesně tak jsem to zformuloval; naslouchat za dveřmi a pak to práskat generálnímu, to je odpornost na druhou," vytanul před očima Smýkoně Jana text psaný jeho rukou.
Lebka Hadrbova však skalpována nebyla, důvod osvětlila paruka povalující se nešťastníkovi u nohou.
"To jsem fakt netušil, že nosil tupé, švihák jeden," podotklo zaměstnanecké číslo CZ0256.
"Že by ho oddělala Šibřinová?" zděsila se lepá asistentka.
"Nu, není-li to dílo duchů, pak se to zdá nabíledni," přitakal Ing. Smýkoň, "Tož, pojďme se po ní podívat."
V žádném z týpí se však vedoucí odborná referentka nenacházela. Objevili ji až ve vstupní hale. Tělo Kukuřičného klasu, respektive jeho torzo, zkroucené jako paragraf leželo namáčknuto na východové dveře.
"No jo, paragrafy, těmi se ona ráda oháněla, ta měla, panečku, žaludek na všechny ty právnické slizkosti; spíš než Kukuřičný Klas slušelo by ji jméno Kluzký Ouhoř. Do králičího asi přibyl vrátník; do druhého dvanáctník," zrekapitulovalo si to zaměstnanecké číslo CZ0256.
Slečnu Šťastnou zase chytil záchvat běhavosti, bědujíc poklusávala halou. Smýkoň, nic nedbaje na její jogging, odebral se do svého týpí, jak mu to nějaký hlas v jeho nitru našeptával. Sedl si k batůžkům a otevřel svou mysl. Manitou měl laskavou tvář jeho babičky a konejšivým hlasem pozpěvoval pohřební píseň bojovníků. Jan apačským slovům sice nerozuměl, leč tklivá melodie prostupovala jeho tělem, jeho duší a všemi vrásami jeho mozku. Poslední trylek vytrhl ho z transu a inženýr Smýkoň začal jednat. Rozhodným, takřka pochodovým krokem prošel k pohřebnímu místu. Bezostyšně a neurvale svrhnul tělo doktora Krúžika z pohřebních már. Nemýlil se, pod umrlým ležela dýmka míru a válečná sekera. Hlavu měl Jan náhle čistou, jako by ji v pervolu vypral.
Lecitířovi, tak se jmenovala rodina toho spratka. Lecitíř, ano, Jindra Lecitíř[4]. A jako luštitel přesmyček dospěl Honza Smýkoň k přesvědčení, že je vymalováno. Je třeba se s tím smířit. Smířit se s duchy minulosti. Jen tak se může člověk stát opravdovým mužem. Připomenuv si fotbalová léta, vykopl Smýkoň (vždycky hrával v dresu s číslem 13) kus prérijního drnu a sekeru symbolicky zakopal. Jako kuřák měl při sobě kromě zapalovače i zápalky[5]; osušil pro jistotu hlavičku sirky ve vlasech, jak jej to naučil jeho skautský rádce, a křísnuv, zažehl dýmku míru a mocně zatáhl. Obřadně pak vypustil dým do čtyř světových stran, jak velely staré indiánské tradice. Jeho duše pocítila volnost všehomíra a olovnaté dveře se otevřely, aniž by zlověstně zaskřípaly.
Asistentka Šťastná na nic nečekala a přeskočivši tělo Kukuřičného Klasu, vyrazila vrávoravě k příjezdové silnici. Její střevíčky klapaly po asfaltu jako modlitební mlýnky tibetských mnichů. Ven! Na čerstvý vzduch! Pryč z toho vigvamu hrůzy! Konečně! Výpadovka na Prahu. Ejhle! Náklaďák. Asistentčina ruka vylétla do vzduchu a vyšlo to. Hezkou holku holt každý tirák ochotně nabere. A taky po ní rád po čas jízdy laškovně pokukuje. Vyčerpaná asistentka Šťastná nechala řidiče špásovat a tak se stalo, že šofér přehlédl výmol zvíci dobytčete a ztratil vládu nad strojem. Náklaďák poskočil jako neposedné kůzle a přeraziv svodidla, zarazil se o boží muka v kukuřičném poli[6]. Ozvalo se řinčení plechů, motor ještě jednou zaburácel a poté umlknul úplně. Kus odtrženého čelního skla skalpoval řidičovu lebku stejně spolehlivě jako indiánský tesák. Nepřítomný pohled a hlava vyvrácená nazad hovořily jasně o tom, že šofér má zlomený vaz. Slečna Šťastná, zázrakem nezraněná (i mocný duch se někdy utne) s odporem odhodila z řidičova klína mrtvolku sovy a prohledala řidičovy kapsy. Sláva. Telefon je nepoškozen, je nabit a signál je slušný…
.
Inženýra Smýkoně našli za dva dny houbaři. Seděl pod vykotlaným dubem - drnákem, hlavu pokálenou sovími exkrementy, srdce na dlani.
"Jo, měl srdce na dlani, ale ne svoje," dával pak k dobrému policejní psycholog ze zásahové jednotky, kterou přivolali zodpovědní mykologové via zdarma stažené mobilní aplikace. "A častoval nás slovy: Vítejte v roce Sovy. A když mu brali ty batůžky, řval inženýr Jan Smýkoň (nyní chovanec Bohnického ústavu pro choromyslné č. CZ0256) jako přetržený."
.
.
Epilog:
Lokální Ejčár manažerka byla propuštěna HR supervizorkou pro Evropu a severní Afriku. Na místo sekčního rady nastoupil nakonec mladý, perspektivní absolvent MBA , rodák ze San Antonia. C. I. TILER[7] jak stálo na vizitce. Ostře řezané lícní kosti jeho tváře prozrazovaly indiánský původ. Stejnou ostrostí se vyznačovaly i puky kalhot jeho na míru šitého obleku. Celkový dojem umocňovala vkusná kravata s motivem letící sovice sněžné. Feministky z oddělení pro rovnou příležitost pukaly vzteky. Prvním počinem nového sekčního rady Tilera bylo zavedení týpí spejsu.
Křestní jméno asistentky Šťastné je Věnceslava. Pracuje nyní v květinářství.
Faktura experimentálního studia nebyla proplacena a dědicové to dali k soudu. Pře se vleče již několik let. Inu, jednání s úřady je prostě horor.
.
.
Technická data: Z části vytvořeno na školení firemní kultury.

Objednejte si už dnes u svého knihkupce volné pokračování "DVA BATŮŽKY A PRIMÁŘ SOVA - děsuplný příběh chovance č. CZ0256 v léčebně bohnické".



[1] Narážka na hudební skupinu Jethro Tull a její jedenácté studiové album Heavy horses.
[3] Piš cool.


[4] Ing. Smýkoň se spletl, spratek se ve skutečnosti jmenoval Řítilec. Ale i LECITÍŘ je jedním z řetězců, který může vzniknout přesmyknutím slov "TŘI LÍCE". Z těchto sedmi liter lze složit 5.040 různých sedmi písmenných řetězců. Honzův omyl je tedy pochopitelný.
[5] Bylo by barbarství zapalovat dýmku zapalovačem.


[6] Nyní oseto řepkou (pozn. mluvčího Oilfertu).
[7] Věz, milý čtenáři, že pravidla hádankářská povolují při řešení přesmyček odstranit či přidat diakritiku.
.
.
.
.
Batůžek ing Smýkoně.
.
.
.
Plénootázky a plénoúkoly:
.
1) Jaké jméno by si dal Cyberštamgast, kdyby se býval byl akce zúčastnil? A vy?
2) Charakterizujte rok Sovy.
3) Zvolte nehororový bonus (chasa ušlechtilá minule stačila).
.
.
.
Bonus:
.
.
(Z TlusŤjochovy sbírky starých pohlednic)
.
.
.
Dodatečné otázky a úkoly:
.
A) Had na obrázku je Toník, Karlík nebo Bobík (viz detektivka Komisař Nobar a posvátní pulci http://tlustjoch.blog.cz/1506/pr91a ) ?
B) Charakterizujte jednu vybranou postavu.
C) Koho vám připomíná mnich?
.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jago Jago | Web | 11. července 2017 v 23:19 | Reagovat

Početl jsem si. Potěšilo mě, že užité přechodníky mají správné tvary. Jedinou připomínku mám k odkazu (7), s tou diakritikou to není tak úplně pravda, platí to jen o čárkách. :-)
ad 1) Za CŠ mluvit nemohu, já bych použil svůj oblíbený nick.
ad 2) Celoroční neustálé komplikace způsobené jistým Dr.C. Vachem.
ad 3) Což nějaká chasa neušlechtilá, třeba Babinský. :-)

2 dinosaurss dinosaurss | Web | 12. července 2017 v 1:41 | Reagovat

Ta soutěž vypadala vskutku moc dobře.. Napsat horor na téma "Dva batůžky" nemuselo být vůbec jednoduché.. Tady se to ovšem zvládlo zcela bravurně!! :-)

Líbí se mi používání výrazů jako "Júesej" či "Ťulíci" a dále mě upoutaly výrazy jako squaws, koksák, Fiat lux, peyotl, vigvam, tirák atd..

Velmi mě zaujala přirovnání ve větách: "Žilka na spánku mu pulzovala jako medúza na útěku.", "Na vteřinku se dveře prozářily bleskem klikatým jako matka zmije.", "Neochotně se nechal vléci jako čivava na vodítku." a "Hlavu měl Jan náhle čistou, jako by ji v pervolu vypral." - Ta přirovnání se skutečně moc povedla, velmi originální!!

S používáním přechodníků má spousta lidí docela problém, ale zde byly použity zcela skvěle!! Super!! :-)

Osobně si myslím, že se "Dva batůžky aneb děsuplný příběh inženýra Smýkoně" moc povedly. Klobouk dolů a palec nahoru!! 8-)

..........

1) Hmm.. Cyberštamgast.. O tom lze různě polemizovat, ovšem já bych si dal nejspíš Dino :-D
2) Vidím v tom zkrátka smrt. :-?
3) Nechám na ostatních. :D

3 Sikar Sikar | 12. července 2017 v 9:12 | Reagovat

Že stále není hodnocení, je mi samotnému líto. Snažil jsem se to popohnat, ale narazil jsem...

1) Pivo1 a Pivo2
2) Hů!
3) Budiž!

4 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 12. července 2017 v 16:16 | Reagovat

Horor je napsán dobře, ba výborně , ale při mé bujné fantazii jsem ho dočetla dost znechucena. S přibývajícími léty, už horory moc ráda nemám, vlastně nic, co ubližuje jak člověku, tak zvířeti. Ale raději si jméno dávat nebudu, aby mne někdo neodkrágloval hrozným způsobem.
Bonus volím kytičku vonnou. :-)

5 quick quick | 12. července 2017 v 16:40 | Reagovat

1. CŠ jako Smolíček Pacholíček
2. Nebude se sýčkovat, nýbrž houkat, sýčkové /sovy/ jsou prý na vymření.
3. U Babinského si jeden nevybere, i tento znamená téměř vždycky horor

https://cs.wikipedia.org/wiki/Joseph_Babinski

Horory jinak nejsou můj šálek kávy, takže se zdržím hodnocení obsahu. Forma si jako obvykle drží vysokou laťku.

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | 12. července 2017 v 19:25 | Reagovat

Školení firemní kultury poskytuje skvělou inspiraci pro podobné žánry. Jak říkal dr. Chocholoušek: "Nechoď na teambuldingy, nechoď na teambuldingy, nebo se z toho zblázníš!" Ale je to marný, je to marný, je to marný!! Moje přechodníkofilské chuťové pohárky si smlsly a slovíčko "onedlouho" jsem si dokonce poznamenal :-).

7 King Rukola King Rukola | Web | 13. července 2017 v 9:14 | Reagovat

rok sovy? na dome v dijon-e ja mala sova, ktoru okoloiduci musia pohladit, aby vsetko dobre dopadlo. "le petite duc" je uz uplne vylestena - nikde mam aj fotku...

8 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 13. července 2017 v 9:23 | Reagovat

[7]:
Rok Sovy je pouze v choré mysli Ing. Smýkoně. Já hodlám vyhlásit rok Kachny.
Je lepší na pekáči a ba i novináři si ji pochvalují.

9 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 13. července 2017 v 9:24 | Reagovat

[4]:[5]: co Triumvitrát vyhlásí, to píšu. Já totiž potřebuji vždy nějaký impulz. Ale zdá se, že letos už žádná soutěž nebude...

10 quick quick | 13. července 2017 v 11:54 | Reagovat

[9]: U mne stejně pořád vede Mouřenka.

11 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 13. července 2017 v 16:41 | Reagovat

[6]: Preferuji výraz nemocdlouho... ;-)  :-D

12 Axina Axina | Web | 13. července 2017 v 17:31 | Reagovat

Mám zoufale málo času. Když jsem viděla, jak je horor dlouhý, byla jsem v pokušení odložit jeho přečtení. Naštěstí mne přemohla zvědavost.
Můj hlubokosklon! Přiznávám bez mučení, že si budu muset povídku přečíst nejméně ještě jednou. Všechno do sebe logicky zapadá, ale nejsem si úplně jistá, zda všemu správně rozumím. Připomíná mi to v tomto směru Matrix. Potřebovala bych se ujistit, že jsem všechno pochopila správně. Kupříkladu: S čím se svěřil Honza Smýkoň babičce? Jen s tím, že přišel o baťůžek, nebo i s tím, že zahnal Lecitíře/Řítilce do vody? Pokud s obojím, byla její reakce neobyčejně chladnokrevná.
Vzhledem k tomu, že další přesmyčkou Lecitíře jsou TŘI LÍCE, neudělal vlastně Smýkoň dobrý skutek, když se pokusil zahubit zosobněné zlo? Stejně přežilo v podobě C.I.TILERA.
Proč zůstali Smýkoň a Věnceslava Šťastná ušetřeni? Protože stejně jako v "Deseti malých černoušcích" byli bez viny, neměli ambice povýšit?
Prosím zodpovědět aspoň něco :-)

Jinak - formálně mne pobavila větička: "Jsem doktor Krúžik s čárkou nad ů." :-D

13 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 13. července 2017 v 18:10 | Reagovat

[12]:
Babička měla hlavně záminku pro to, aby si udělala králičí pečínku. Byly k tomu brambory maštěné a zelí.
Věnceslava byla ušetřena, páč byla šťastná (Lucky girl) a Smýkoň přežil, aby mohlo být pokračování, neasi?

14 Axina Axina | 13. července 2017 v 19:16 | Reagovat

[13]: Tak to's mi výrazně pomohl pochopit motiv i pachatele!
Nemohl by mi, prosím, odpovědět někdo ze čtenářů? Kdo vraždil či co vraždilo a proč?

15 King Rukola King Rukola | Web | 14. července 2017 v 9:13 | Reagovat

druhe precitanie este lepsie prveho!

16 quick quick | 14. července 2017 v 11:35 | Reagovat

[14]: Vrahem je vždycky zahradník. O_O

17 Axina Axina | Web | 14. července 2017 v 13:28 | Reagovat

[16]: Já vím... A pošťák vždycky zvoní dvakrát :-)

18 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 14. července 2017 v 19:52 | Reagovat

===== Bonus vymeten =====

19 Jago Jago | Web | 14. července 2017 v 20:56 | Reagovat

Had se jmenuje DEFICIT, je to na něm napsáno. :-)

20 Jago Jago | Web | 14. července 2017 v 20:59 | Reagovat

Ještě k tomu hadovi. Vzpomněl jsem si na jeden hodně letitý inzerát z magazínu Dikobrazu: "Místo na pláži spolehlivě zajistí polyamidová zmije MARUŠ." ;-)

21 D.n. D.n. | Web | 15. července 2017 v 6:16 | Reagovat

A) Had byla přezdívka jednoho docenta matematiky, který měl v popisu práce vymést polovinu prvního ročníku.
B)Všichni jsou to jistě dobří lidé.
C) Zřejmě nějaký Mnichovan.

22 quick quick | 15. července 2017 v 9:06 | Reagovat

A. Pamatujete hada Nága, přemoženého statečným Rikki-tikki-tavim? Toť on.
B. Ten úplně poslední v řadě, viditelný pouze mikroskopem, je Bystrozraký.
C. Mnich se zřejmě ztratil zbožným bratrům a je zmatený, že ho považují za karnevalovou masku.

23 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 15. července 2017 v 13:35 | Reagovat

Já se omlouvám, na mne je ta povídka moc dlouhá, přiznám to otevřeně. Ještě mám problémy i se čtením, nějak hůř teď vidím.

Takže přeju pěkný víkend

24 LM LM | E-mail | Web | 15. července 2017 v 23:51 | Reagovat

Perfektne napísané :D
Musím však pochybovať o žánrovom zaradení, ja som sa už dlho tak nepobavila, podľa mňa tú atmosféru, ktorú by to inak malo, prebil vtipne ladený text.

25 Miloš Miloš | Web | 16. července 2017 v 23:08 | Reagovat

"doktor Krúžik s čárkou nad ů" - nevidět to napsané, určitě by mně taková nápověda vůbec nepomohla :-)

26 Sikar Sikar | Pondělí v 8:02 | Reagovat

A) jistě, že Karlík!
B) osobně mě zaujala megahusa, která jest charakterizována tím, že se jedná o ztracenou princeznu ztraceného národa
C) lehce se podobá mému otci

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama