"Rozbil jsem mu hlavu šutrem a od té doby se tak nějak známe" (VENCA DG)

Pr99

29. června 2018 v 16:50 | TlusŤjoch |  ProJEKty
.
Tak jsem se zúčastnil soutěže Triumvirátu:
.
.
.
TLUSŤJOCH: APENDIX 1313
.
V krčmě "U Tláskavé Kačeny" probíralo se leccos.
Vorař Janek si povolil u krku svoji halenu ze šerky, z tkaniny nevalchované, tudíž nezmačkatelné, pohodlně se rozvalil na lavici u kamen a zavdav si mocně z korbele pěnivé chmeloviny, zaposlouchal se do útržků hovorů.
"Zlaté tele už dospělo v býčka, kletba prý může být letos zlomena. Bohatýři se již sjíždějí."
Vorař znal tu jímavou historii, kupodivu léty nezkreslenou.
Stalo se to na svatého Cyprijána v tom bouřlivém roce Racka při oslavě dvoustého výročí založení dynastie; rozjívená královská dvojčata v nestřežené chvíli nalila lahvičku projímadla do kotle, ve kterém se vařila tradiční rybí polévka pro městskou chudinu a válečné veterány. Jejich tutor obávaje se panovníkova hněvu, svedl vše na starou kuchařku. Tu rozvášněný dav polil kečupem a vyváliv ji následně v peří, vyhnal ji s posměchem z království. A na hranici ta zostuzená žena, raněná na duši i na těle zahrozila vztyčeným prstem k nebesům a vzkřikla onu hroznou kletbu:
"Do rosolu s vámi, zmetci!" A zamáčknuvši slzy, které se jí zaleskly v oku, zmizela v temném hvozdu.
Rozjívenci zchladli a přeměnili se v to, co řekla. Princ v sulc barvy švestek, princezna v huspeninu růžovou. A v beztvarosti té zůstávají ztuhlí již tucet dlouhých let. Marné, přemarné byly pokusy všech slovutných alchymistů a léčitelů, ba ani fakíři indičtí neuspěli. I starý rosolkář Jareš se svým vyhlášeným lektvarem z rosnatky okrouhlolisté selhal. Královna upadla do šílených (kvílivých) depresí, král chřadl žalem, rádci si hráli na svých písečcích, království pustlo a poddaní strádali na těle i na duši…
Až přílet vlasatice probudil v apatickém lidu naději, že bude lépe. Královský antikvář (ten starej bordelář, jak mu říkali) konečně našel v archivu rukopis Vrňatovy >>Velké knihy kuchařských kleteb, uřknutí a uhranutí a kterak tyto zlomiti<<
Avšak běda, recept na odrosolení byl poškozen hladovým hlodavcem. Poslední položka seznamu ingrediencí byla silně ožužlána, zůstala jen gramáž a první dvě písmena: "Lu". Chvástaví lučbozpytci marně zkoušeli své štěstí přidáním sušené lupiny čili bobu vlčího, neuspěli ani sládkové smíchovští s hořkým lupulinem chmelovým, nezdařilo se jak lékárníku Hořkému s luciferinem z vlastnoručně nalapaných světlušek, tak ani kořenářce Půlpytlové s výtažkem z lichořeřišnice s vysokým obsahem luteinu. Nakonec vsadil nešťastný panovník na znalosti léty prověřeného astrologa, který z pohybu hvězd vyčetl, že chybějící položkou je lunatium - vzácný prvek vyskytující se toliko v nerostu zvaném costadraco. A nechal vybubnovat, že ten, kdo mu lunatium přinese, bude královsky odměněn a možná, že i něco navíc...


.
"Je tu prý i Scartabellus Krakovský," dolehlo šumem k vorařovi.
"Vacata Pětistoličný, sluníčko jasné, ozdoba gubernie krymské ochořel a nepřijede, leč jeho špehové jsou rozlezlí po království jako červotoči v dřevených rámech pravoslavných ikon," informoval osazenstvo Tláskavé Kačeny jakýsi chachar pleti snědé.
.
"Gobijská Písečnice dorazila na Hrad i se svými větronoši," trumfoval ho jeho spolupitel, neméně osmahlý. Janek nastražil uši. O větronoších slyšel už mnohé, ale na vlastní oči je ještě nikdy nespatřil. Natáhl zamyšleně ruku ku korbelu, leč pohyb nedokončil.
"Chtěl jsi vidět větronoše? Tady ho máš," zaševelil mu hlas za zády. Ano, to se o nich tradovalo, nikdy se nedalo odhadnout, z které strany se objeví. Vorař pocítil na krku závan vlahého, svěžího dechu vonícího po fialkách.
"Hmm...," pomyslil si, "zdá se, že je v dobrém rozmaru".
"Paní Písečnice by s tebou ráda prohodila pár slov, voraři," pravilo to stvoření zdvořile, přesto však autoritativně. Janek rozvážně dopil svůj nápoj a cinknuv o stůl mincí, pokynul větronošovi, že půjdou.
Gobijská Písečnice byla ubytována v přepychových komnatách v pravém křídle královského paláce, jak se na mocnou grófku sluší. Zrovna měla tvar přesýpacích hodin, které ukazovaly 7:77, což je něco po čtvrt na devět, tedy čas tak akorát na večerní čaj.
"Káceli jste v Jäggoňově lese, že? Kousek od údolí Zeber," spustila bez okolků.
"Žeber," opravil ji Janek, "zebry zde nežijí. A je to místo ponuré, lidmi opuštěné a bohy zapovězené."
"Tsss," sykla netrpělivě. "Prostě nás tam doprovodíš," rozkázala velkopansky.
Voraři nezbylo než souhlasiti, leč šikovnou licitací si zajistil teplý oběd (v neděli řízek) a půl kventlíku stříbra denně po celou dobu výpravy.
.
Vyrazili nazítří hned za úsvitu. Čtyři větronoši cválali kol své panovnice, každý na jedné straně světové. Jejich stříbřité oči - těkavé jako rtuť - ostražitě sledovaly okolí. Vorař, byť byl dobrým jezdcem, měl co dělat, aby jim stačil. Onedlouho za sebou nechali obdělaná pole i s rolníky, kteří jim spílali do bezbožníků, vidouce, jak jsou plody jejich práce ničeny kopyty ušlechtilých ořů. Přes pastviny vedl je Janek do hvozdů, které lemovaly řeku, po níž voraři od nepaměti svážejí dřevo do královských měst. Tempo postupu upadalo, neb cesta stoupala, klikatíc se svahem.
"Musíme, bohužel, objet soutěsku Pstruhů přes tuten kopec, podél vody je to neprůchodné," objasňoval trasu cesty Janek. Stromů přibývalo, stezka se úžila, mnohé úseky museli překonávat pěšky, táhnouce koně za sebou. Vorař přemýšlel, jestli se větronoši potí jako lidé. Jejich pleť byla šedavě popelavá a hrubě pórovitá jako papírovina vosích hnízd a suchá jako troud. Vorař si osvěžil okoralé rty douškem pramenité vody z cestovní čutory a pravil k Písečnici:
"Do večera dosáhneme vrcholu, tam se utáboříme na noc." Hrdá grófka jen souhlasně kývla hlavou a výprava se sunula dál.
"Moc toho nenamluví," pomyslil si Janek, lámaje si v duchu hlavu tím, proč se paní Písečnice zúčastňuje té honby za lunatiem, když sama oplývá bohatstvím přímo pohádkovým (jak je všeobecně známo).
Kopec byl zdolán přesně v okamžiku, kdy rudá koule sluneční zapadla za obzor, mělť to Janek odhadnuté akurátně, jak se na správného průvodce patří. Sňal ze sedla cestovní vak a rozhlédl se po okolí.
"Vida, nejsme sami," pravil a ukázal prstem do tmy. Dole pod nimi opakovaně zablikalo světlo. Nejošlehanější větronoš, nečekaje ani na pokyn své paní, vyrazil jako lasička do lesního porostu, jen to zašumělo. Tři ostatní mezitím zručně připravovali pod skálou tábořiště. Jedva uklohnili pokrm ze sušeného masa, byl jejich druh zpět a meldoval své paní:
"Je to Stanisław Mnohosečný, ano, Scartabellus Krakovský se svou kumpanií, sleduje nás, jak jste, paní, očekávala. Mají s sebou dva ovsičuky, musel jsem rychle zmizet, aby mne ty potvory nezvětřily.
"Můžeme to vzít zítra přes mokřiny, je to zdlouhavější, ale ztratíme se jim," navrhl vorař. Písečnice po krátkém zaváhání plán odsouhlasila, větronoši si rozdělili hlídky a šlo se na kutě. Vorař spal neklidně, zdálo se mu, že mu ovsičuk olizuje líce.
Takže nebylo divu, že se ráno cítil, jako kdyby ho mlýnkem na maso podvakráte šílený řezník protáhl. Rozmrzele si protřel oči a viděl, že větronoši už mají sbaleno.
.
"Posnídáme v sedlech," oznámila mu suše paní Písečnice.
To ovšem, při tom ďábelském tempu, které nasadili, prakticky nešlo. Valili se ozlomkrk dolů svahem k řece, až měl Janek strach, aby si koně hnáty nepolámali.
"Kudy do blat?" otázala se lakonicky grófka, když dorazili k vodě.
"Tamhle, jak přitéká ten potok - vyvěrá z mokřisek," odvětil chraplavě vorař. A začala strastiplná pouť mlaskavým terénem plného řezavého rákosí, z kterého vylétala hejna mušek.
"Jak to, že na větronoše, ani na Písečnici ty malé, bzučivé, kousavé bestie nejdou," napůl vztekle a napůl závistivě drtil mezi zuby Janek. Kručelo mu v břiše a hnilobný pach rozkládajících se rostlin ho štípal v nose. Slunce stálo na pozici pravé poledne a žhnulo jako ježibabina pec.
"Ještě hodinku a budeme zase v lese," pravil vorař, spíš pro sebe, než-li ku svým společníkům. A vskutku, intenzita hmyzích náletů ustávala, žabí skřehotání utichalo a rákosí vystřídalo borůvčí. Bylo tak bujné, husté a vzrostlé, že dospělému muži dosahovalo až po pás, těžko se jím prodíralo. Koně neklidně zafrkali a Janek, důvěřuje instinktu inteligentních zvířat, velel stát. A dobře učinil, před kopyta jejich ořů vyskočilo kulaťoučké cosi zvíci stolitrové bečky piva.
"To je Bluetta - vzácná odrůda kanadská a já jsem šotek Knedlopán…, Pepa Knedlopán," představilo se to stvoření aristokraticky hrdě, ukazujíc mezi palcem a ukazovákem borůvku velkou jako pinkponkáč. Šotkova tvář, hlaďoučká a heboučká se přívětivě usmívala:
"Na rozdíl od trpajzíků se, my, šotci, holíme, hihihi," pokračoval mužík s pištivým smíchem pubertálních dívek. "Vím, proč tu jste, proklaté costadraco už zase nedá lidem spát. Ukážu vám skrytá tajemství údolí Žeber, leč nejdřív si vyslechněte legendu."
.
A Pepa Knedlopán se usadil na pařízek, založil si ruce na svém úctyhodném pupíčku a počal deklamovati:
Všechno jsou to příběhy v příběhu, předávané z generace na generaci ústy kmetů a písněmi trubadúrů. Poslední z pažravých draků, největší ze všech saní drátošupinatých usadil se ve zdejším hvozdu, a proč? Protože se živil dušemi lidí, ty mu dodávaly životodárný vnitřní oheň; a zdejší široké duše slovanské velmi kalorické jsou. Švarný myslivecký mládenec Jäggoň, z jedné třetiny Germán, ze dvou šestin Sláv, ze čtyř dvanáctin Ugrofin upsal se peklu, aby
zachránil lid. Pche, lid, šlo mu hlavně o Mařenku Perníkářovou; ta holka krev a mlíko se často pohybovávala poblíž dračí sluje, neboť byla vášnivá houbařka a bylo nasnadě, že by mohla býti slupnuta jako malina... Cháska čertovská se o duše zemských červů (co svět světem stojí) rovněž zajímá, ale k životu je nepotřebuje, u nich je to, řekněme, sběratelská záležitost - stejně jako u hastrmanů. Nicméně, ten drak byl pro ně konkurence - bezostyšně žral i lidi, které inferno mělo pod smlouvou. A tak myslivcovi (za jistý úpis) pomohl samotný Lucifer - saň nalákal do močálu, sírou pekelnou ji zde omámil a ona v bahně utonula. Jäggoň skončil v pekle, drak pod drnem, lidstvo bylo spaseno a Mařenka se vdala za uhlíře. Mimochodem byla to praprapraprapraprababička té kuchařky, co proklela královská dvojčata. A jak šel čas, blata vyschla a kostra draka všecek obrostlá mechorosty, slizorosty a bedlorosty vyloupla se ze země, obzvlášť linie žeber je za měsíčního úplňku patrná. Ano, podle toho se tak říká tomu údolí, co hledáte. A půjdete-li se mnou stezkou Odvahy, můžeme tam být co by dup.
.
Šotek, dokončiv vyprávění, seskočil z přírodní sesle a hostitelským gestem vyzval družinu paní Písečnice, aby ho následovala.
"To není stezka, to je tobogán," pomyslil si Janek, řítě se i s druhy jakýmsi přírodním trychtýřem plným fosforeskujícího prachu. V tom tetelivém, opálovém oblaku se jejich těla i těla koní pitoreskně protáhla a i sám Pepa Knedlopán vypadal jako čahoun. Podivné, staré ukolébavky mumlané v prastarém jazyku hučely jim v uších. Pak v divoké kakofónii zazněly pastýřské píšťaly.
"Nečichejte k šarlatovým květům a držte se více vpravo, přijde vyšehradský skok," varoval je šotek, který se valil v čele. Přistáli, jak jim připadalo, z veliké výšky, ale lesní rokyt utlumil jejich pád. Pepa Knedlopán vyskočil na nohy jako první a v očích mu planulo nadšení.
"Voilà!" zvolal a teatrálně se ukláněje, ukazoval na pahorek, který se strmil před nimi. "Tam je vstup, tam, jak je ta břízka, je maskován vojenskými sítěmi z konopných provazců a chráněn hřebíkovou sklapovací pastí."
Ťapkavou chůzí kachny-blátotlačky došontal se Pepa Knedlopán ke zmíněnému pahrbku, strhnul na jeden zátah maskování a deaktivoval léčku. Objevil se kulatý otvor a Janek ani nechtěl hádat, co to za netvorova života bývalo.
.
"Zažehněte louče, doufám, že jste si je na výpravu nabalili, a vstupte," vyzval je šotek a sám šel příkladem.
Pro ty, kteří už někdy navštívili drůbežárnu nebo jatka, byly útroby uhynulé saně poněkud nudné.
"Zvápněná žebra dračí čili costadraco obsahující lunatium už najdete lehce, kutejte opatrně a s rozmyslem, největší obsah mají poslední tři páry," sypal ze sebe poučně Pepa Knedlopán. Grófka a její větronoši se vrhli do thoraxu. Janek je chtěl následovat, ale šotek ho zadržel.
"Tobě ukážu něco jiného, stejně by ti nedovolili to costadraco těžit, pojď…" pravil a odvedl voraře stranou k bochánkovitě zaoblenému zkamenělému útvaru, který měl ve svitu pochodně sytě nachovou barvu. Pepa Knedlopán máchl malým stříbrným geologickým kladívkem (šotkové - zrovna jako trpaslíci - ho mají vždycky při ruce) a kus z té zkameněliny přesně mířeným úderem odštípnul.
"Dračí játra, na, ber. Na sluníčku změknou a dají se strouhat. A jako knedlíčky ve vývaru jsou chuťově nepřekonatelné." Janek pečlivě úlomek zabalil do kapesníku a uchoval jej ve své kapse.
Dvě dýky větronošové zlomili, než se jim podařilo vaky vzácným nerostem naplnit, dračí žebra jsou tvrdým oříškem i pro kalenou ocel. Sama pyšná grófka pečlivě pytle šňůrkou zavázala a svým znakem zapečetila a zavelela k odchodu. Janek se protáhl otvorem jako první a strnul. Zprava i zleva naň výhružně cenil zuby jeden ovsičuk. A v polokruhu za nimi ježila se kopí zbrojnošů Scartabella Krakovského.
.
"Nu, polez, polez, voraři, máme vás v hrsti," poškleboval se Stanisław Mnohosečný ze sedla své klisny.
Jízlivost v jeho hlase vzedmula v Jankovi žluč a adrenalin. Plavným kotoulem vyrazil vpřed, směle tělo na tělo prorazil špalír kopiníků a vrhl se na překvapeného Scartabella. Vyhodiv ho ze sedla, jal se ho na zemi škrtiti, ale pak jej do týlu udeřila podkova kobyly, která chránila svého pána, jak k tomu byla od hříběte cvičena. A taky jí dělalo radost, když měla možnost vyhodit si z kopýtka.
Jankovo tělo ochablo jako paňáca z pilin a měkce se svezlo do travin.
"Ani toho řízku ses nedočkal," zasignalizovalo mu ještě jeho podvědomí a pak už černofialová temnota obestřela vorařovu mysl. Pád do studnice zapomnění byl dlouhý, předlouhý. Kolkolem mezitím padla noc a všechny aktivity v údolí Žeber ustaly; paní Písečnice jatá se svými větronoši byla odvlečena pohůnky velkého Scartabella; vaky
s costadracem, změnivše majitele, pohupovaly se na bocích Stanisłavovy klisny a Knedlopán, který mazaně zůstal v dračích útrobách, pochrupkával na zkamenělých játrech mrtvé bestie s vědomím, že ráno je moudřejší večera.
A vskutku, jen co se první sluneční paprsky zajiskřily v krůpějích rosy, probudila šotka vůně čerstvě pečených buchet. Pepa obezřetně vykoukl via důlek dračího oka a popatřil osobu v plachetce, kterak nad ohýnkem jakousi culifindu připravuje. No, jasně, prapraprapraprapravnučka Marušky Perníkářové - kuchařka Libuška. Šotek Knedlopán radostně k plápolajícímu ohníčku přikvačil, ale jeho široké srdce hnedle posmutnělo - vedle ohniště leželo nehybné tělo voraře Janka.
.
"Zdalipak, šotku, víš, v čem tkví síla českých Honzů [1]?"
"On je…"
"Ano, povšimni si výšivky na jeho nátělníku - okovaná hůl s uzlíkem z puntíkovaného šátku, ano, vorař je z rodu českých Honzů. A síla českých Honzů tkví v buchtách. V makových buchtách," usmála se stará kuchařka.
Káva zvolna probublávala v prastaré alpakové džezvě. Její kořeněné aroma spolu s opojnou vůní máku linulo se údolím, až dočista omámilo les. Ranní ptáčata doskákala toho dne o několik délek dále než obvykle.
"Tvá magie budiž požehnána," chvalořečil kuchařku šotek, vida, že tělo Jankovo zachvělo se, že jeho tvář zrůžověla a z úst že mu vyšlo bolestné zasténání.
"Asi jsem to zvoral," zamumlal vorař nezřetelně a neobratně se posadil.
"Ne, na vině jsem já, ta kletba šla šejdrem. Správně měla padnout na potměšilého tutora a jeho podučitele, nikoli na ta dvojčata; kantor, kantor je zodpovědný za činy svých žáků; zvrtlo se to, no…," kála se stařena. Plaše pohlédla na Janka, podala mu pocukrovanou buchtu a koflík kávy a nesměle se otázala:
"Pomůžeš mi to napravit?"
Janek si zastrčil nátělník do gatí, aby mu netáhlo na cemr, podrbal se v rozvrkočených kučerách a polknuv půl buchty naráz, přikývl hlavou, že jo.
"Anžto nemáme koně, musíme k řece a postavit vor, jiná šance, jak dohnat Scartabella Krakovského, není," dodal s plnou pusou.
Pepa Knedlopán šáhnul do záňadří a vytáhl odtud malý pochromovaný roh a mocně zadul. Vorař se nechápavě zadíval na šotka, neboť nic neslyšel.
"Vysoké frekvence, určené jen pro šotčí uši; vyzval jsem své soukmenovce, aby se shromáždili s kalači a s teslicemi u řeky, slíbil jsem jim za to špekové knedlíky, po těch se můžou utlouct. A jestli už kofein rozproudil tvou krev, můžeme vyrazit."
Kuchařka uhasila oheň a nesourodá trojice se indiánským během vydala na svou misi. Jako topol štíhlý Janek v čele, za ním vetchá stařena s podkasanou suknicí a na konci řady jako pumlíč z dětských her poskakoval s příšerným funěním Pepa Knedlopán.
.
Na břehu řeky již panoval čilý ruch, osekané kmeny kdysi rozsochatých stromů přitažené z lesa byly na mělčině umně svazovány houžvemi z vrbového proutí. A dva šotci-specialisté dokončovali kormidlové veslo a jeho úchyt. Ještě dva údery tupou stranou sekerky a nejmenší ze šotků Jankovi ponámořnicku zahlásil, že vše jest připraveno k vyplutí. Janek dvorně pomohl Libušce na vor, Knedlopána tam víceméně vhodili jeho soukmenovci, dřevo zaúpělo a plavidlo se pomalu dalo do chodu. Vorař ho rutinně navedl do hlavního proudu. Chlad stoupající z hladiny řeky mírnil bolesti v týle a Janek opíraje se bokem o kormidlové veslo, ptal se po paní Písečnici.
"Nic se neboj, Scartabellus jí nezkřivil ani vlásek, znají se od malička, je to dlouhá historie a já ti ji tedy vypovím," vychrlil ze sebe Pepa Knedlopán, všecek natěšen, že může zase dát do placu nějakou story:
.
"Oni spolu vyrůstali od dětství v Krakově, oba z prastarých a velmi bohatých rodů, hráli si spolu, škorpili se a škádlili, potvrzujíce přísloví co se škádlívá, rádo se mívá, ale když bylo Písečnici právě dvě stě dvacet dva měsíců (v tomto období bývají dospívající dívky velmi zranitelné), tak to Scartabellus se svými žertíky přehnal (hodil jí dvě vrchovaté hrsti písku za výstřih) a ona se zhroutila psychicky, a ba co víc, i fyzicky. Což je jev řídký, který se přihodí jednou za tři sta třicet tři let v končinách zdejších a jednou za pět set padesát pět let v krajích orientálních. Její věrní psi, posypavše si hlavy popelem, proměnili se ve větronoše. Původně byli dva, ale zduplikovali se. Zhroucenou Agnieszku, tak se vlastně grófka jmenuje, poslal její otec do pouště Gobi, aby ji tam domorodí léčitelé vrátili zdraví, ale bylo to marné, přemarné, jen Agnieszčina pleť získala třpytivější nádech a ona sama pak přídomek gobijská. "
"Takže ona chce to lunatium i pro sebe, že?" skočila mu do řeči stará kuchařka Libuška.
"Ano, sulc je rozplizle beztvarý a ona též tvaru pozbyla, takže si myslí, že by ten Vrňatův odrosolovací koktajl mohl zabrat i na její tajli."
"A Scartabellus? Jak do toho zapadá Scartabellus?" otázal se Janek.
"Pod drsnou slupkou stkví se duše gentlemana, česky uhlazence, hořce lituje svého činu, stále Agneiszku miluje a chce ji pomoci, leč má strach z vedlejších účinků lunatia, proto jí costadraco sebral, chce ho nejdřív vyzkoušet na sobě, pak na větronoších, inu, grand staré školy, a taky mu jde o tu odměnu, inu, starý harpagon." ochotně objasňoval Knedlopán.
"Hmmm, takže se vlastně nemusíme vůbec žinýrovat, neboť je-li ten Vrňatův návod účinný, vše bude vyřešeno."
"Má to však své háčky, voraři. Lunatium je opravdu ingredience na poslední položce, ano, tak to stojí ve Velké knize kuchařských kleteb, ale na vyhlodaném místě byla ještě hvězdička plus číslíčko 1313 - odkaz na apendix, který není součástí publikace. Vím to, s Vrňatou jsem kuchařil v Paláci tisíce chutí, v té době se už družil se zaklínači a mágy. Vlastně, není ani divu, vaření je magie a magie je vaření. Ale knedlíky jsou knedlíky, obzvlášť ty kynuté, anebo chlupaté bramborové, či ty masové turecké…" rozpovídal se šotek nostalgicky a poněkud chaoticky.
"Stop, stop! Zastav tok svých slov. Co stojí v tom apendixu?" vzkřikla kuchařka s Jankem jako jeden muž (či žena).
Pepa Knedlopán si rozpačitě promnul svůj bambulovitý nos: "To přesně nevím, je tam postup, jak lunatio z costdraco extrahovat. A taky varování, že extrakce může probudit k životu nového draka. Ta saň byla trojpohlavní a stačila naklást několik vajec; ty, co byly v lesích, ty Jäggoň zlikvidoval, ale říká se, že jedno je přímo v královském městě…"
"Kdo má ten apendix?" uťal jeho litanie vorař.
Šotek zrozpačitěl ještě více a se sklopenou hlavou hledě na své střevíce, téměř neslyšně zamumlal:
"Nikdo… Spálil jsem ho, slíbil jsem to Vrňatovi, když byl na smrtelné posteli. Mnoho temných čar v něm bylo."
Ticho, které se pak rozhostilo nad kmeny voru, by se dalo do hrobů exportovat, jak bylo hutné.
"Ale ještě jeden muž dokáže čisté lunárium připraviti - Mistr hermetik Pallallapiatius z Pallally, hlava cechu alchymistického, který nedávno našemu královi své služby nabídl. Ale asi neví to o té sani, bohužel." dodal po chvíli Knedlopán, snaže se, aby to znělo optimisticky.
Lidské odezvy na svá slova se nedočkal, neboť se rozhovořila řeka. Kolotavě dunivým hlasem oznamovala přítomnost peřejí.
"Chyťte se houžví," zavelel vorař, "pěkně to s námi bude houpat, hladina je dnes neobvykle vysoká!"
Čta vodu, vmanévroval Janek vor do optimálního proudu a soutěska Pstruhů je vcukuletu vcucla.
Letěli jak vystřelení z římského obléhacího katapultu, vodní tříšť jim zalepovala oči, až kuchařka se šotkem ztratili pojem o čase, leč Janek neochvějně svíral kormidelní veslo a mocnými záběry držel plavidlo mimo dosah skalisek a zrádných vírů.
"To je cvrkot, možná, že budeme ve městě dřív jak Scartabellus. Nebo jeho náskok nebude hrůzostrašný; až se dostaneme támhle k tomu olšoví, budou vidět věže královského paláce," řval vorař radostně z plných plic (jako když skřivánek vítá jaro). "Přistanu u zámecké zahrady, tudy to bude ke králi nejblíže."
.
Hned, jak zmáčená trojice vyskákala na břeh, ujal se šotek Knedlopán velení. Ťuknuv se dlaní do čela, vyrukoval se svojí teorií:
"Je to spiknutí. Jde o to dračí vejce, podle starých legend, ten, kdo před vylíhnutím napíše na skořápku černým atramentem své jméno, toho pak musí vylíhnutá saň jako svého pána bez výhrad poslouchati. Nevěřím, že Vacata Pětistoličný stoná, někde je tu ukryt a čeká na svou příležitost. Tož honem, musíte najít to vejce, já letím varovat Mistra hermetika Pallallapiatia z Pallally, aby zastavil extrahování lunatia." Nečekaje ani na souhlas těch dvou, rozběhl se s vervou do paláce. Ukecav (jak jen to šotci dovedou) strážné u brány, pronikl na nádvoří, kde se pozdravil s trhovci a nenápadně se poptával po novinkách.
.
"Scartabellus krakovský za přítomnosti strážce pečetě předal costadraco panovníkovi, veselme se."
"Shrábnul za to taky pěknej majlant."
"Král nechal poslat pro Pallallapiatia z Pallally."
"Mistr hermetik je už ve své alchymistické dílně, čeká prý na osmou hodinu večerní."
Víc informací Pepa Knedlopán nepotřeboval; vyrazil, co mu jeho křivé nožky dovolovaly, do zadního traktu královského paláce, kde odjakživa sídlili alchymisté. Masivní dveře Pallallapiatiovy laborky však byly zamčeny na sedm západů. A ať šotek klepal, jak klepal, ať bušil, jak bušil, ať volal, jak volal, nikdo otevřít nepřišel.
Zvenčí zaznělo klekání, které bylo v tomto království stanoveno pevně na 19:30. Pepa Knedlopán utrousil nadávku a zanechav beznadějných pokusů o proniknutí přes veřeje, zkusil to jinak. Vyběhl na půdu a prosoukal své kulaté tělo vikýřem na střechu. A po okapové rouře, nic nedbaje svého strachu z výšek, spustil se na balkónek a vyháčkovav okno, vkulil se do laboratoře.
.
"Zadrž! Mistře heretiku, ten apppp, apppendix…," zakoktával se, sotva dechu popadaje.
"Zřejmě máš, Pepo, na mysli třináctsettřináctku?" usmál se jízlivě Pallallapiatius z Pallally. Pak jeho tvář ztvrdla a Mistr hermetik vydal strohý rozkaz svým učedníkům, aby byl Knedlopán spoután a na hrubou lavici usazen.
"Ano, třináctsettřináctku," zopakoval se sardonickým úšklebkem. "Z toho apendixu, co ti starej Vrňata poručil spálit. Pche, dávno jsem si tajně kopii pořídil. A nejsme tady v žádné pohádce, takže ti klidně mohu natvrdo vpálit, že jsem toho naivního starouše nechal otrávit. Ujížděl na jahodách, tak bylo jednoduché namíchat mu do šlehačky olovnatou bělobu čili plavajz." odhodil masku laskavého filosofa Pallallapiatius z Pallally a pokračoval frajersky chvástavým hlasem:
"Ty nedovtipo, to já jsem si podpisem tuší z duše černého bezu pojistil dračí vejce," bouchaje se při tom pyšně do hrudi. "A teď sleduj můj mistrovský kousek, kterým vejdu do dějin."
A Pallallapiatius z Pallally přistoupil k alchymistickému stolu a začal spojovat křivule, baňky, kádinky, trubice a trubičky a hubice a hubičky do podivuhodné soustavy. Jeho kostnaté prsty jak nohy pavouků kmitaly vířivě z přístroje na přístroj, z pomůcky na pomůcku. Různé esence, louhy, kyseliny a octy do nádobek naléval, dbaje, aby množství tajnému receptu odpovídalo. Pak vložil do jedné z kádinek tři odštěpky costadraca, odstoupil od aparatury a uhladiv si rozcuchaný vous, pustil se do přenášky:
"Nyní vyčkáme hodiny osmé, kdy svit luny dodá potřebnou sílu k zrození saně. Žebro povětří - povětří žebru! Zdalipak víš, přitroublý šotku, že draci prapůvodně žili na měsíci? Leč přemnožili se, a když sežrali všechny múnmany, pustili do sebe v sestrovražedném boji. Poslední dva utkali se vysoko v řídké atmosféře a nakonec oba uhynuli zakousnuti navzájem do sebe a jejich těla kroužila drahný čas kol Luny jako minisouputník. Až za sto roků roj meteoritů je vychýlil z orbity a Země si je přitáhla. A jedno z těl v sobě neslo vejce. Pošetilí človíčci jásali Jééé, padá hvězdička, honem si něco přej. I ty si něco přej, šotku, a bude to tvé přání poslední - budeš prvním pokrmem nově zrozeného draka - neboť čas se právě naplnil."
Mohutná rána uťala jeho chlubnou řeč a skrze vyvrácené dveře vpochodoval do alchymistické dílny Stanisław Mnohosečný se svými ozbrojenci a ovsičuky. A spolu s nimi i vorař Janek jen v tílku, aby dal vyniknout své atletické postavě (a taky aby byla vidění výšivka okované hole a puntíkatého uzlíku).
"Jdeš pozdě, hloupý buchtožroute. Proces se již nedá zastavit. Čisté lunatium odkapává a saň se již klube. Hned od svého vylíhnutí je takřka nesmrtelná a navíc má genetickou paměť - tu do blat nikdo nenaláká. Vím, nejraději byste mne zabili, ale víte, jakých hrozných zvěrstev je schopen drak, přijde-li o svého pána?" poškleboval se mistr heretik, vědom si své výhody. Scartabellus zaváhal, ovsičuci ulehli k jeho nohám, ozbrojenci sklopili píky, jen vorař se potutelně usmíval. Pak tleskl do dlaní a zvolal:
"Sevírujte!"
A na ten pokyn - ladně jako mladá labuť - vplula do místnosti stará kuchařka následována královskými šenky a jídlonoši.
"Podává se omeleta z dračího vejce na slanině podle Dobromily Rettigové, jen jsem přidala trochu víc chilli papriky, směle si nabídněte."
Pallallapiatius z Pallally zaklel od plic tak zuřivě, že pepermincka začala v křivuli vříti.
.
"Babizno jedna zpuchřelá, výlupku ježibabný! To není možná, gárámthabógga, to vejce neměl žádný smrtelník najít, uschoval jsem ho přeci tak důmyslně."
"Jeden z mých bývalých strávníků chová kuny, tak jsme jednomu z jeho miláčků dali malinký kousíček jater, co šotek pro Janka odseknul, a ten vejcožrout ten zpropadený dračí zárodek bleskově vyčenichal. Schovat ho v zámeckém parku do fontánky, to není zas tak nic nápaditého," uculila se Libuška triumfálně.
Pallallapiatius z Pallally zelenal vzteky, takže vypadal jako ona pepermincka, co stále v křivuli vřela. Vzápětí však jeho tvář začala sinat, neb mu došlo, že prohrál a že je třeba nějak z té šlamastiky vybruslit. Dvakrát se otočil podél své osy a přehodiv si plášť přes hlavu, změnil se - opět nic originálního - v černého krkavce s úmyslem uletět vyháčkovaným oknem do snové říše Vilíka Branky.
Leč ostražitý Starabellus Krakovský reagoval tak, jak se na ostříleného vojáka patří - kalená střela z jeho kuše prošpikovala transformovaného Pallallapatia skrz naskrz a přibila ho k parapetu.
"Černokněžník to byl, žádný hermetik," spráskl ruce šotek Knedlopán a nadechl se k výkladu, hodlaje všem objasnit, jaký je rozdíl mezi mágem, imagem, maggi, mudrcem a čarodějem, leč nikdo mu nenaslouchal. Kuchařka hodila krátký, zkoumavý pohled na ptačí mrtvolku.
"Proboha, snad ho nechceš na omáčku?" zděsil se Janek.
"Bah! To mi za to škubání nestojí," mávla stařena rukou a rozvážnou chůzí zkušené hospodyně přistoupila k alchymistickým křivulím jako by to byly hrnce na plotně. Od oka, spoléhajíc se jen na své dlouholeté zkušenosti, odvážila lunatium a připravila odrosolovací, tělo zpevňující lektvar. První se napil Scartabellus, jak slíbil. Jeho duše se ustálila a nabyla na ryzosti. Pak si lokla paní Písečnice a všichni vzkřikli úžasem nad vznešenými liniemi její tajle. Zapýřivši se, padla Stanisławovi Mnohosečnému do náručí. Větronoši se proměnili v ohaře, zredukovali se na dva a radostně ňafajíce, vyběhli si zalovit do královské bažantnice. Jeden z ovsičuků vrhl čtyři roztomilá ovsičučata modrofialové srsti, což bylo trochu podivné, neboť Scartabellus Krakovský osobně dohlížel na to, aby ovsičuci byli krmeni výhradně hořkou čekuládou. Pak přišla na řadu královská dvojčata, stará kuchařka zamumlala "odpouštím vám" a skropila lektvarem jejich těla. Procesu jejich odrosolení již přihlížel i Vacata Pětistoličký, který opravdu chorobu jenom předstíral a byl celou tu dobu schován v mučírně, maskován za katova pacholka. Princezna v rosolu rozkvetla do krásy. Její pleť byla neobyčejně hebká se starorůžovým nádechem.
"Dost dobrej peeling," okomentovala to, jedva se v kouzelném zrcadle zhlédla. Její nesmírný půvab zapůsobil na Vacatu Pětistoličného tak mocně, že požádal starého krále o její ruku; a král přikývl.
"Tak to vidíš, voraři, poslední položkou každého seznamu je vždycky čistá láska. Anebo prachy." konstatoval lakonicky mudrc Švestka Modřanský, jeden ze špehů krymského bohatýra. "A vše do ženitby vyústí, což může znamenat buď konec dobrý, nebo konec špatný."
.
Organizací obou veselek (neb i Agnieszka a Stanisław rozhodli se vstoupit ve svátost manželskou) byl pověřen Pepa Knedlopán a stará kuchařka Libuška.
Letitý mocnář při prvním polibku novomanželů zaslzel dojetím, v návalu radosti předal žezlo odrosolenému princovi a s královnou matkou, jejíž duševní zdraví se rapidně zlepšilo, opustili svatební veselici a odebrali se na vejminek. Svatba stála opravdu za to - víno teklo proudem a polévka s knedlíčky z dračích jater šla na dračku. Břicha svatebčanů ztěžkla ochutnávkou sedmadvaceti druhů knedlíků, které šotek osobně uvařil, takže se ani moc netančilo. Janek se nenápadně vytratil z hodovní síně krátce po půlnoci, nabaliv si do ranečku něco buchet jako vejslužku a hned za rozbřesku se vydal po řece do sousedního království. Vor, který šotkové postavili, sestával se z kmenů stromů mahagonových - a za takové dříví se dole na jihu platí zlatem. Tutor a jeho podučitel se dali na pokání. Vstoupili do kláštera a dodnes tam přepisují svitky o životě a činech svaté Marty, patronky kuchařů, kuchtiček, hostinských, maňásků, kotelníků, kavárenských povalečů a floristek.
A ti, co pozřeli dračí omeletu, porozuměli řeči ještěrek a netopýrů.
Vrňatova Velká kniha kuchařských kleteb, uřknutí a uhranutí a kterak tyto zlomiti byla po čase zase královským archivářem zabordelena.



[1] Czech John - Český Janek (Honza) - lze použít synonymum Sídžej
.
.
Slovní hodnocení porotců: Ještě není k dispozici.
.
.
.
Nedokončená lidová říkanka:
.
A už jde Pepa Knedlopán
A už jde Pepa Břichopas
Bosáky strojit k hostině.
.
.
.
Plénootázky a plénoúoly:
.
1) Dokončete říkanku.
2) Jí Cyberštamgast bosáky? Umí Okrouhlá-Jírů dobré bosáky? A vy?
3) Vycvičte ovsičuka.
.
.
.
Bonusy a jiná korumpovadla:
.
P.T. ctihodná obec čtenářská nechť sama navrhnouti ráčí, co jako bonus vymeteno býti má.
.
.
.
Pro Fredyho:
.
"Bosáky? Ach ano, bosáky." řval staý myslivec Jech v hostici U Váhy, zatímco intelektuál Třebenský se dožadoval halušek.
.
.
.
Hodnocení porotců:
.
Cirrat:
»Francouzské« uvozovky se píší následovně: Alt+0187, Alt+0171, tolik k Velké knize kuchařských kleteb, uřknutí a uhranutí a kterak tyto zlomiti. Trochu více, než je u tebe obvyklé, ti poletují čárky. Asi ti je přemisťují větronoši… Ovšem bod hore za správně napsané Voilà! Námět dobrý, zpracování nadmíru upovídané a rozředěné. O něco méně TlusŤjochovin než obvykle, což samo o sobě není mínus, ale nic je nenahradilo. Na konci to naštěstí dostalo spád a začalo se něco dít. Chtělo by to trochu protřídit v textu, co je potřeba zachovat pro (s)plavnost příběhu před objevením Pallallapiatia z Pallally. Jinak pobavilo, hlavně poslední věta - i když by to chtělo udržet styl: pokud na začátku Vrňatovu knihu zavřeš do francouzských uvozovek, chtělo by to udělat to samé i na konci. Anebo by oboje mělo být kurzívou. Ale to už je otázka grafické jednotnosti textu, která ustupuje do pozadí...
Odpověď p.T. To nejsou francouzské uvozovky, to 2x great than a 2x less than.
.
Ekyelka:
Popravdě je těžká napsat smysluplný komentář, který by nebyl jednou dlouhou oslavnou litanií. Od dob komisaře Nobara se tvůj styl ještě vytříbil a proměnil v příjemnou fantaskní plejádu slovních hříček, které ale nepůsobí násilně, ani divně či nemístně. Žánr byl dodržen, snad jen zápletka se mi zdála až příliš překombinovaná. Jednoznačně nejlepší text soutěže.
.
Míša:
.
Nerada srovnávám v komentářích příběhy autorů s jejich předchozími počiny, nicméně u Tebe to udělám - od posledního textu, který jsem od Tebe v soutěži četla, mě tento potěšil dobrým příběhem a zábavnou zápletkou, která mi tentokrát nepřišla přepálená. Stále mám nicméně problém si zvyknout na Tvé vyjadřování, které mi místy přijde jako samoúčelný slovní průjem (omlouvám se za to přirovnání). Ačkoli jsou Tvé obraty originální a místy vtipné, často mi připadají přehnaně groteskní. Chápu, že se jedná o autorský styl, nicméně místy mi přijde, že forma vítězí nad obsahem, což je škoda. Potěšilo mě nicméně, že z textu oproti minule vymizely drobné chybky z nepozornosti (byť stále na několika místech zůstaly zdvojené mezery, nebo naopak scházely čárky).
.
Sikar:
.
Jako vždycky jsem se bavil u hrátek s jazykem, ať chtěných, tak možná i nechtěných (aneb, jedná záměna hermetika za heretika byla úmyslná nebo ne?). Ačkoliv se obávám, že by se nejednalo o materiál pro dětského čtenáře, pohádkové vyznění je tu slušné, snad jen místy ho narušují lehce absurdní nápady a obraty. Trochu problém tady ale tvoří některé postavy, či spíš jejich příchod na scénu. Pepa se vyloupne doslova odnikud, jeho příchod nikdo nekomentuje a klidně se připojí ke skupince. Doslova jen tak. Stejně tak odhalení, kdo je pravým padouchem, úplně nová, do té doby nezmíněná postava, nastane těsně před jejím příchodem, takže čtenáři není zcela jasná její motivace. Zde by se možná hodila nějaká zmínka o společné minulosti s Pepou už v průběhu. Jako celek zábavná a milá jednohubka poháněná smrští bláznivých nápadů.
Odpověď P.T.: Jak, kde se vyloupl Pepa? Je to pohádka a tam je obvyklý výrok "Kde se vzal, tu se vzal." Ten je tak obvyklý, že se ani uvádět nemusí.
.
.
.
Bonus:
.
.
(Z TlusŤjochovy sbírky starých pohlednic).
.
Vodní hrátky (viz požadavek Quickové) tam budou, až kustod přijde kropit kurt. A zelená dáma v pravo vypadá, jako kdyby tou raketou knedlík z hrnce lovila (jak chtěla Janinka).
.
.
.
Dotatečné otázky a úkoly:
.
A) Kdo bude trefen míčkem, který se chystá napáliti dáma v bílém? Jaká bude jeho reakce?
B) Kdo sedí na umpire?
C) Ozřejměte roli dámy s deštníkem.
.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jago Jago | Web | 29. června 2018 v 19:34 | Reagovat

Ty ďáble! Přečetl jsem to poctivě celé, ale na komentování už mi síly nezbývají. Tak až zítra. :-D

2 D.n. D.n. | Web | 29. června 2018 v 19:55 | Reagovat

Já jsem ještě nějaké síly vyhrábl.
1)
A už jde Pepa Knedlopán
A už jde Pepa Břichopas
Bosáky strojit k hostině.

Zemáků vykopal už lán
A zbytek nechal napospas
Té kavárenské spodině

2) Marně přemýšlím, proč by zrovna Cyberštamgast nejedl bosáky, a to zvláště v hostinci U Váhy, kde je lépe než na světě. Já jedl bosáky ponejprv v Masných krámech v ČB.  
3) Ovsičuk je, jak známo, nevycvičitelný. Výcvik vždy končí tím, že je vycvičen cvičitel.

3 Sikar Sikar | 29. června 2018 v 20:44 | Reagovat

1) nevím, zda mohu!
2) všichni ano
3) tak jo

co se bonusu týká, doufám, že to bude to hodnocení

4 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 29. června 2018 v 22:04 | Reagovat

Zemáky vykopal Honza malé
muselo jich býti moc
proto on sám bosáky nedostane.

Bosáky jsou dobré jídlo nevím proč by je někdo nejedl.
Ovsičuk je hrdý vycvičit se těžko dá. ;-)

Teda, řeknu ti, že ta tvoje povídka fantastická mi také dala zabrat. Už ty vymyšlené názvy, jména , uf. [:tired:]

5 jednorožec jednorožec | 29. června 2018 v 23:47 | Reagovat

Přečetl jsem to celé, pro mne rekord co do délky článku. Udrželo to můj, normálně těkavý, zájem.

6 pavel pavel | Web | 30. června 2018 v 11:34 | Reagovat

Zbytek dočtu večer v posteli. Není to lunatinum měsíční kámen? :-)

7 quick quick | 30. června 2018 v 20:07 | Reagovat

1.  A už jde Pepa Knedlopán
    A už jde Pepa Břichopas
    Bosáky strojit k hostině
    Vegetariánům povinně.
2. Kdo by je nejedl? U nás na Moravě se dělaly jen knedlíky z brambor vařených. Slavnostnější podobu mívala maminčina bramborová roláda plněná uzeným masem, vařená v ubrousku a špenát. Tehdy ze zahrady. Když jsem přijela na prázdniny ze země České, chtěla jsem se předvést chlupatými knedlíky. Dodnes vidím tatínka, jak se podíval na talíř a řekl: Ty knedlíky se ti dnes moc nepovedly, že. A tak doma zůstalo napořád u brambor vařených.
3. Ovsičuk ochotně chodí na cvičiště , je-li podplácen pobýváním na sociálních sítích.

Jako bonus, prosím, vodní hrátky.
Pro pohádku jsem si vyhradila na příští dny čas před spaním.

8 Jago Jago | Web | 1. července 2018 v 0:05 | Reagovat

Tak já taky složil jednu neumělou básničku:
Tvůj blog září v IT smogu,
hledáme v něm svoji drogu.
Koukne-li se na rebusy,
zkusit luštit každý musí.
Labuť nebuď, věc to jistá,
aby major měl dost místa.
Z odrazovek neslev ani,
stále nechť jsi onlajn s námi!

P.S.
Prajem zdravie, úsmev v líci! Z Lojzojago kavárníci

9 Sugr Sugr | E-mail | Web | 1. července 2018 v 7:14 | Reagovat

Nezbývá než se opět poklonit tvému Umu!
Gratuluji Pavle. :-)

10 King Rucola King Rucola | Web | 1. července 2018 v 7:50 | Reagovat

nedelné ráno ako stvorené na četbu. Četba ako stvorená na vytvorenie chuťohladu. Bosňáky žral len imaginárne, nikto mi ich nikdy nepodhodil, považujúc ma za bezzubého ovsičuka, ktorému to za mäsom cuká. Až požrem nenávidené vnútornosti  inkluzíve pečene - játra, na ktoré aj kanibal chátra -, zmôžem sa na komentár, ak nestane sa medzitým zo mňa sedemhlavý dromedár, ktorý žerie ľudí, majúc ich plný obedár...a kosti zahrabe za chotár...

11 Janinka Janinka | E-mail | Web | 1. července 2018 v 15:43 | Reagovat

To byla hustá jízda! Čtivé, hravé, prostě pecka! :-)

1) A už jde Pepa Knedlopán
A už jde Pepa Břichopas
Bosáky strojit k hostině.
Podávat budou se v Kolíně.

2) Bosáky neumím, po uvaření se vždycky rozpadají, tak je lžící nabírám a klukům řeknu, že máme ke špenátu s uzeným výtečný noky :-D.

3) Ne, děkuji, stačilo mi vycvičit tu drobotinu doma!

Jako bonus by nějaký knedlík nebyl?

12 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 1. července 2018 v 16:26 | Reagovat

[8]:
Děkuji mnohokráte.

13 Jago Jago | Web | 1. července 2018 v 19:26 | Reagovat

ad 3) Místo ovsičuka cvičím ovsigeka. ;-)

14 Oby Oby | 1. července 2018 v 22:08 | Reagovat

A už jde Pepa Knedlopán
A už jde Pepa Břichopas
Bosáky strojit k hostině.

A k nim pečeni na víně
podávat bude zas a zas
byl k tomu řádně vychován.

2) Jí, umí, nezkoušela jsem.

15 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 2. července 2018 v 13:35 | Reagovat

Hezky jsem si početla, skoro jako v knihách od V.Vondrušky :-)

16 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 2. července 2018 v 19:11 | Reagovat

===== Hlasování o bonu ukončeno =====

[15]:
Děkuji za poklonu.

17 Sikar Sikar | 2. července 2018 v 21:47 | Reagovat

A) trefen bude fotograf. Nadavat bude!
B) pan veverek
C) kupodivu jest neznama

18 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 2. července 2018 v 22:10 | Reagovat

[13]:
Ovsigen je čilejší, tak bacha.
/Stejnojmenný filmový počin Čuk a Gek má 51 minut a v hlavních rolích vystupují Jura Čučunov a Andrej Čilikin/.

19 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 3. července 2018 v 8:26 | Reagovat

[6]:
V kamenech se nevyznám, leč možné to je.

20 Janinka Janinka | E-mail | Web | 3. července 2018 v 8:49 | Reagovat

A) Dáma v zeleném, co jakože loví knedlík. Reakce nebude žádná, až se probere, nebude si vůbec nic pamatovat.
B) Vychovatelka mladých dam.
C) Dáma s deštníkem je druhá vychovatelka. V případě nevhodného chování svěřenek je deštníkem majzne.

21 quick quick | 3. července 2018 v 9:42 | Reagovat

Pěkný bonus.
A. Rozhodčí. Bude sestřelen.
B. Bývalý ctitel zhrzené dámy, právě sestřelený.
C. Deštník slouží jako štít proti neuřiditelným míčkům.
Dáma v zeleném si skutečně zkouší lovení knedlíků, které si její choť poručil na zítřek. Míček si postaví vedle válu jako vzor.

22 DRAK DRAK | Web | 3. července 2018 v 10:46 | Reagovat

tak na tohle si musím udělat čas...

23 Miloš Miloš | Web | 27. července 2018 v 18:26 | Reagovat

To by vydalo na filmový scénář.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama